Les zapomnění

VIIII - Raves?

„Zdravím...“ Řekl s úsměvem na tváři. Byl to muž, který vypadal tak na 25 let, ale vousy ho dělaly starší. Vlasy mu zakrývaly uši. Měl modré oči a vysokou postavu. Ale to nebylo výjimkou, oproti Kate měl každý vysokou postavu. Jeho oblečení bylo potrhané a špinavé. Vypadalo to, jako by tady byl už nějakou dobu.

„A... Ahoj“ Odvětila.

„Božíčku vy ale vypadáte... Jako by jste prošla skrze ten strašidelný les.“ Zavtipkoval.

„Ehm... Taky, že prošla.“

„To jako vážně? Jste blázen? A proč  ne okolo?“ Pozvedl jedno obočí.

„Co!? To šlo jít okolo?“ Nevěřícně se ptala.

Nastala chvilka ticha, ale podle výrazu Kate usoudil, že to myslí vážně. „Počkat, vy jste to nevěděla?“ Zuby si přidržel spodní ret aby zadržel smích. To ale nepomohlo a vyprskl pár slin. Poté se začal tak smát, že se popadal za břicho a svalil se na zem. Ze smíchu ho bolelo celé tělo.

Teprve teď si dívka uvědomila, že teď málem umřela zbytečně. Celou dobu tam byla jiná, bezpečná a určitě krásná cesta doprovázena králíčky a duhou. Její výraz uvědomění vypadal docela komicky. Spodní čelist jí poklesla dolů a koukala skrze neznámého muže.

On se mezitím snažil uklidnit a postavil se do pozoru s vážným výrazem. To mu ale dlouho nevydrželo. Když se podíval na ní, znovu se začal smát. Těžce se mu mluvilo, ale dokázal přerušovaně říct: „Kdyby... kdyby jste teď... kdyby jste teď viděla... ten váš výraz...“

Její tvář se začala měnit. Pusu zavřela a nahodila svůj naštvaný výraz, kterým ho trochu zastrašila. Proto se zhluboka nadechl a setřel si slzy smíchu.

„Omlouvám se za své chování.“ Chvíli na sebe koukaly, ale trapné ticho překazila jeho poznámka. „Ou! Jsem já to ale nezdvořák.“ Jelikož Kate seděla na zemi opřená o strom, musel se snížit do její úrovně a podal jí ruku. „Jsem Alek. Alek Raves.“ A sympaticky se usmál.

Kate to opětovala a taky mu podala ruku s lehkým úsměvem. „Raves?“

„Jo. A ty jsi?“

„To jméno jsem už někdy slyšela.“ Řekla váhavě. Rukou si přemýšlivě podepřela bradu a snažila se přijít na to odkud to příjmení zná. „Raves. Raves. Rrrr...aves.“ Dostala se do říše myšlenek tak hluboko, že málem zapomněla na muže čekajícího na odpověď.

Po delší odmlce svou otázku zopakoval. „Jo. Raves. A ty jsi?“ Stál za svým a dotěrně se z ní snažil získat jméno.

„Kate.“

„A dál?“ Pozvedl obočí, které šlo přes vlasy sotva vidět.

„Prostě Kate.“ Chtěla začít novou kapitolu života. Kdyby řekla i své příjmení, věděl by kdo je její matka. A tu nikdo z vesnice neměl rád, díky jejímu neustálému vydírání a ničení životů. To si teď nechtěla komplikovat.

„Dobře Kate, prostě Kate. A co vás přivádí do tohoto lesa?“ Znovu se uchychtl při vzpomínce, že šla špatnou cestou, ale tentokrát se mu podařilo smích zadržet.

„Utíkám před životem.“ Krátkou odpovědí shrnula poslední dva dny.  Byla dost vyčerpaná, proto jí přišel docela dotěrný. Přesto se ho že slušnosti se zeptala. „A ty? Co tebe tady přivádí?“

U něj se krátká odpověď očekávat nedala. Z úsměvem se nadechl a hned spustil, jako by na tuto otázku čekal už od chvíle co ji uviděl poprvé. „No kde bych začal... Casey, moje krásná Casey. Byli jsme spolu, ale pak se to dozvěděli její rodiče... Od Charlotte.“ Řekl se hněvem v hlase. „Znáš Charlotte? Tu pomsty chtivou mrchu?“

„Ne, tu neznám.“ Řekla rychle. Tohle byl důvod, proč radši neříkat čí je dcera... Určitě by ji k ní hned přirovnal. A to by nerada. Mohla by skončit podřezaná a zapomenutá někde v lesích. To by ještě scházelo.

„Aha... Vy asi nejste od nás, tu zlou čarodějnici znají všichni. To je fuk. Prostě po mě něco chtěla. Něco co se mi hnusilo, proto jsem musel odmítnout. Bohužel... Ona nemá ráda, když jí někdo odmítne. Rozhodla se, že mi zkazí život a povedlo se... Rodiče od Casey to neschvalovali. Samozřejmě, jak by mohli dát svou dceru někomu tak bezcennému jako jsem já. Ale s jejím otcem jsme se dohodli. Když strávím den v tomto lese, můžeme být spolu. No a den už uběhl a já se můžu vrátit ke Casey.“ V tu chvíli si uvědomil, že tady vlastně ztrácí čas. „Moc rád jsem vás poznal.“ Nenechal ji ani nic říct. Políbil ji ruku na rozloučenou a zmizel mezi stromy.

Po uplynutí nějaké chvíle se Kate snažila dostat na nohy. Bolelo ji celé tělo, proto si pomáhala klacíkem, aby se zvedla. Listy z rukou jí opadaly. Šrámy na rukou měla už skoro zahojené. Měla takový hlad, že ozvěna opakovala zvuky jejího břicha. Byla dost ztracená. Vůbec si nepromyslela co vlastně bude dělat... Kam půjde?Svůj problém řešila tak, že prostě šla dopředu. Velmi pomalou chůzí, opírající se o klacík. V tom ji vyrušil zvuk. Rozhlédla se, ale nic neviděla. Následoval další zvuk. Ten byl už velmi blízko, Kate přesto nevěděla kdo ty zvuky vytváří. Křaky před ní začaly šustit. Udělala krok k tomu a zvuk utichl.