Les zapomnění

III. - Já se vdávat nebudu

„No konečně." Ozvalo se z dolní strany schodiště.

Zrak Kate směřoval k černě oblečené ženě. Její matce. Pleť měla bledou, a to bylo to jediné, co na ní zářilo. Vypadala, jako by šla na pohřeb.

„Pospěš si Kataríno." Pověděla ta dáma z hororu a mířila k východu. „Antoán už na nás čeká." Dořekla a zmizela ve dveřích.

__________________________________

„Prosím slečno nastupte." Otevřel dveře kočáru chlapík středního věku. Byl skoro o hlavu menší než Kate. Někdo by se i divil, jak takový malý muž může udržet dva tažné koně.

Kate nasedla do vozu. „Můžeš mi vysvětlit kdo to sakra je?! Nemáme tolik peněz na rozhazování..."

„Dávej pozor na jazyk. Ty nejsi jako ti chudí venkované, tak by ses tak měla chovat!" Matka zvýšila hlas, aby zněla přísněji. Nedivím se, že všichni skáčou, jak píská, když každému nahání strach... „A ten muž je přece Antoán... Náš nový kočí. Musíme na sebe udělat dojem. Když se teď budeš vdávat." Řekla to tak sladce. Jako by ten led v ní roztál a dokonce se i usmála. Opravdu... Měla úsměv na tváři.

„Já se ale vdávat nebudu."

A ten úsměv stejnou rychlostí jak přišel, také zmizel. „Jak jako neberu?!" Řekla velmi přísným hlasem.

„Sira Henryho nemiluju, nemůžu si vzít někoho, koho nemiluju." Snažila se Kate obhájit.

„Ovšem že můžeš... Já jsem tvého otce taky nemilovala. A podívej, jak se nám teď daří."

„Můj otec je mrtvý. A peněz nám už taky moc nezbylo..." Řekla pochmurně.

„Ano! A proto si musíš vzít toho milého mladíka. Ten nás zajistí a budeme zase šťastní. Tak mi to nekaž a mysli na dobro své rodiny! Copak by sis mě dokázala představit za šicím strojem? To bys byla schopna udělat své matce? Byla by si sama se sebou konečně šťastná...? Co by si o mě lidi myslely. Někdy si myslím, že ničit život své matky je to jediné o co ti jde." Začala hrát na city, protože věděla, že tohle Kate úplně nesnáší.

Dívka protočila oči v sloup a hluboce si oddechla. Cítila se poraženě, proto se ani nevzchopila na odpověď. Raději se podívala z okna, kde sledovala to pochmurné podzimní počasí. Prázdné suché stromy, brzké stmívání a lehký větříček. Z jejích myšlenek jí vyrušilo lehké poskočení s kočárem.

„Dávej pozor Antoáne! Chceš nás snad zabít?! Nechtěj mě naštvat nebo tobě a tvé rodině udělám peklo!"

„Omlouvám se vám má paní... Už se to nestane."

„Někdy přemýšlím, že by to bylo lepší, kdybych byla na druhé straně..." Řekla Kate po dlouhé odmlce.

Charlotte zamyšleně svraštila obočí a zeptala se. „Jak to myslíš na druhé straně? Nechceš snad říct, že by si radši byla tam v tom temném strašidelném lese." Pohlédla z okna na zeď ohraničující temný les. A pak zpět na svou dceru.

Kate pouze koukla souhlasně matce do očí.

„To snad nemyslíš vážně ne? Radši bys byla tam, kde skončí všechny trosky, které žili špatný život? Tam by si nebyla šťastná."

„Tady taky nejsem šťastná." Řekla skleslým hlasem.

Mezitím kočár pomalu začal zpomalovat, dokud opravdu nezastavil. Potom uslyšely seskok a tiché krůčky blížící ke dveřím, které se po utichnutí krůčků otevřely. Antoán vykoukl zpoza rohu a natáhl ruku, aby Kate pomohl vystoupit. Až Kate vystoupila, pomohl i její matce a zavedl je ke schodům, u kterých je opustil a vrátil se ke kočáru, se kterým šel zaparkovat.

Kate s Charlotte vyšli pár schodů, kde už na ně čekal pán, který je navedl po červeným koberci do velkého tanečního sálu.

Sál byl plný významných lidí, kteří předstíraly že se baví a dělají, že na ples nepřišli jen kvůli těm masovým roládám pokládaných na stolech a vínu, které roznášeli číšníci. V zadní straně sálu byly schody, které vedly do druhého patra, kde se chodívaly schovávat tajně zamilované páry, které s mají zakázáno se stýkat. Jako by tady bylo všechno falešné.