Les zapomnění

II. - Jaký ples?

„Proboha Katarino kde si byla?" Vrhla na příchozí vyděšený pohled Charlotte, matka udýchané dívky, která stála ve dveřích. Ale i přes to, že to byla otázka, nečekala na odpověď a hned začala jednat. „Jak to vypadáš?! Juliette! Co tak koukáš? Dej se do práce a udělej z ní laskavě někoho, kdo bude vypadat jako moje dcera." Nakázala postarší buclaté paní, která si právě nesla šálek čaje.

„Jistě." Přikývla a postavila čaj na malý dřevěný stoleček. Zelené oči následně nasměrovala k dvojici matce s dcerou. „Za chvíli začíná ples a ty na něm musíš vypadat hezky." Otočila se Charlotte na svou dceru.

„Ples?" Kate udiveně zvedla obočí. Neměla tušení, o jaký ples se jedná.

„No jistě, že ano. Zásnubní ples. Jak si mohla zapomenout?" Poznamenala zvýšeným hlasem její matka, znělo to jako naprostá samozřejmost.

„No asi protože mi o něm nikdo neřekl." Vysvětlila Kate.
"A kdo se chce zasnoubit?" vyzvídala. Mezitím se Juliette přesunula k jejím rezavým vlasům a kartáčem se je snažila upravit tak aby nelétaly všude kolem hlavy jejich majitelky.

„Sir Henry přece." Odpověděla Charlotte povýšeně, zvedla bradu výš, tím vypadala víc majestátní než do této chvíle.

„A kdo bude ta jeho vyvolená?" zajímala se Kate. Její otázka vyzněla docela přidrzle, až trochu výsměšně. O což se dívka snažila. Potom se otočila k zrcadlu a sledovala svou bledou tvář, kterou ozařovaly její pomněnkové oči. Juliette se musela Kate přizpůsobit a otočit se Charlotte zády.

Charlotta udiveně svraštila obočí, až se jí na čele objevily vrásky. „No... TY... Já ti o tom neřekla...? hAhA!" Usmála se, aby ulehčila situaci, což se jí moc nepovedlo. „To jsou ti poddaní. Nemůžeš se na ně spolehnout." Vysvětlila nervózně. „No tak, TY VLASY UŽ JSOU V POŘÁDKU!" Vzala bílý korzet a hodila ho po služce. Málem jí vypadl hřeben z ruky, když se jej snažila uchytit, aby neupadl. „Za čtvrt hodiny ať jsi u hlavního schodiště Kataríno." Nařídila dceři a se vztyčenou hlavou a prudce se otočila. Švihem se jí rozevlály havraní vlasy a mizela do tmy, když odcházela ze sálu.

Kate se otočila směrem své matky a bez hnutí stála s kamenným výrazem, kterým sledovala matčini vzdalující se záda.

Juliette se mezitím snažila utáhnout korzet, který ji upnula kolem pasu, utahovala ho tak, že dívka málem nemohla dýchat.
Kate se zhluboka nadechla, snažila se do svých plic nasát tolik vzduchu, kolik to jen šlo. V její hlavě létaly informace. Těch málo informací, které ji matka právě řekla. Na ní jich však bylo až moc.

„Já si ale sira Henryho vzít nechci." Vydechla poraženě po dlouho odmlce. Juliette ji při oblékání šatů štípla do zad, tím dívku probudila se zběsilých úvah.

„Sir Henry je bohatý muž. Budete se mít dobře slečno Kate." Uklidňovala ji Juliette. Její oči však byly smutné a přitom chápaly, jak se Kate cítí. Jak si mohla vzít někdo koho ani pořádně nezná? Jak by ho mohla vůbec milovat?

„Copak to nikdo nevidí? Peníze není vše, co potřebujeme. Peníze vás neudělají šťastnými." Obhajovala se zrzka.

„Už byste měla jít slečno, matka na vás čeká." Popohnala Julliete Kate, když konečně dotáhla ty děsně těsné šaty, které Kate stahovaly tak, že čekala, že každou chvíli padne nedostatkem kyslíku.

Kate se vydala ke dveřím, Juliette ji ještě před odchodem pomohla nazout střevíce. Dívka se na ni děkovně usmála, i když její koutky byly tak těžké, že si myslela, že se jí je zvednout nepovede, otočila se k východu a vyšla do studené chodby, která se táhla do temnoty.