Les zapomnění

VI. - Kdy se ke mě začneš chovat jako k matce?

Konečně zahlédla dveře od domu. Otevřela je a směřovala po schodech nahoru. Nevědomky prošla kolem Juliette, která už otevírala ústa k přivítání, ale Kate si jí ani nevšimla a vešla do svého pokoje. Jakmile vstoupila dovnitř, zavřela a sklouzla po dveřích. Nohy měla pokrčrné a hlavu položila do dlaní. V místnosti byla úplná tma. Jediné co slyšela byl její dech, který se snažila popadnout.

Když najednou "cvak". V pravém rohu pokoje se rozsvítila lampa.

Kate se lekla a podívala se za světlem, které ozařovalo Charlotte. Seděla na židli vedle nočního stolku. Stíny lampy zvýraznily její mračící vrásku, což jí udělalo děsivější a ten její velký stín na zdi tomu moc nepomáhal.

„Co se lekáš, máš snad špatné svědomí?“ Řekla potichu podezíravým a lehce děsivým hlasem.

Dívka jen hluboce polkla a hlasitě dýchala.

„Neuvěříš co se mi dnes stalo. Šla jsem na ples, na kterém se měla zasnoubit moje dcera za pohledného, bohatého a významného muže. No není to úžasné? Někdo by si řekl co by se mohlo pokazit, že? Jenomže ten někdo asi neměl takovou dceru, jakou mám já!“ Zdůraznila větu.„Sir Henry za mnou přišel, byl velmi rozrušený a říkal, že si ho odmítla a utekla.“ Falešně se rozesmála. „To si určitě vymyslel že? Ty bys od něj neutekla, že ne... Kataríno?!“ A tón jejího hlasu ještě více ztemnil. „Tak mluv! “

„Je to špatný člověk.“

„To je vše? Je špatný člověk? Co udělal? Zabil pavouka? Zamračil se na tebe špatně? Pobryndal se snad?“ Řekla ironicky.

„Eeee... “

„No tak mluv!“ Praštila do nočního stolku tak, že se Kate znova polekala. „Proboha prober se Kataríno my všichni jsme špatní.“

„Já nejsem“

„Hahahahaha“ Ďábelsky se rozesmála. „Ty jsi špatný člověk. Já se o tebe starám, vychovávám tě, chci abys měla to nejlepší a tobě to stále nestačí. Jestli si ho nevezmeš, tak nebudeme mít peníze. A to bys mi udělala? Hmmm? Dokázala by sis mě představit, jak sedím za šicím strojem a snažím se vydělat na jídlo? Ne! To by mě zničilo! To bys snad chtěla? Byla bys potom konečně šťastná...? To bys udělala vlastní matce!?“ Smutně si povzdechla. „Celý život jsem přihlížela k tomu, jak nám kazíš reputaci. A vždy jsem to nechala plavat. Mohla bys aspoň projednou udělat něco pro mě?“

V tom se Kate postavila směrem ke dveřím a začala se natahovat pro kliku.

Charlotte to postřehla, přiběhla k ní a její ruku od kliky odtáhla. Podívala se jí do očí. „Nemůžeš pořád především utíkat... Před osudem neutečeš.“

„Před osudem možná ne, ale před tebou jo!“ Zvýšila hlas.

„Kdy se ke mě začneš chovat jako k matce?“

„To nevím Charlotte... Kdy se ty ke mě začneš chovat jako k dceři?“ Dodala drzým hlasem.

Charlotte se na ni podívala s zanevřelým pohledem a uhodila ji tak, že Kate vytočila hlavu doleva. Matka ji uchopila za spodní čelist a otočila ji zpátky směrem na ni. „Dívej se mi do očí.“ Povzdechla si. „Takhle to asi nepůjde co?“ Řekla sklesle.

„Co nepůjde?“

„Jednat s tebou po dobrém...“ Odstrčila Kate od dveří, vzala klíč a vyšla z pokoje. Po zavření šlo slyšet zamykání. „Možná mi teď nebudeš věřit, ale brzo pochopíš, že to dělám pro dobrou věc.“ Ozvalo se tlumeně za dveřmi.

Kate se rozbušilo srdce. „NE!“ Vrátila se ke dveřím a pěstí do nich uhodila, až jí to bolelo. V očích se objevily slzy, které si snažila utřít, ale nešlo přestat. Ani nevěděla co jí bolelo víc. Poslední dobou se událo tolik věcí, že to ze sebe potřebovala prostě dostat. Slzy se stále objevovaly a sklouzávaly jí po tváři. Pěst jí začala červenat. „Už tady být nechci. Vlastně mě tu nic nedrží. A teď si mluvím sama pro sebe... No tak Kate vzpamatuj se. Ještě, že mě tady nikdo neslyší. Ahhh... Zase!? Vážně!? Sklapni už.“ Šla směrem k balkónu. A otevřela ho. Vítr rozfoukal papíry na stolku. Kate se ještě otočila a zmateně se rozhlížela po pokoji, dokud se zrak nezastavil na sešitu. Ano na tom starém zaprášeném deníku od pana Jeroma. Hodila si přes rameno brašnu, kterou našla ležet na zemi a deník hodila do ní. Snažila se dostat ven balkónem. Moc vysoko nad zemí nebyl, takže se snažila dostat dolů po sloupu, který balkón podpíral. Už byla skoro u konce, když její ruce to už nevydržely a sklouzly po sloupu. „Aaaaa“ Bolestivě zaskučela. Ruce měla spálené. To jí ale nezastavilo. Běžela z kopce dolů směrem do vesnice.