Křídla osudu

4. Výslech

"Tak fajn." řekla jsem a otočila se k parku. "Takže ty lidi máš na svědomí ty?"

"Dalo by se to tak říct." svěsil posmutně ramena. "Ale nebyl to úmysl. Nechtěl jsem vidět park takhle." řekl a mě bylo jasné, že mi teď nelže. Nesnáším lhaní.

"V tom s tebou souhlasím." řekla jsem, pohladila retrívra po hlavě a zamračila se na lidi v parku u kráteru. To je strašné. Doufám, že brzy odejdou.

"To je tvůj pes?" přerušil mě jeho hlas. Koukla jsem na něj a začala se smát. Můj mazlíček mu olizoval ruku.

"Jo, to je Dinamo. Nech." napomenula jsem se smíchem psa a zatáhla ho za obojek. Ten po mě vrhl zkoumavý pohled a nechal blonďáka být.

"Máš ráda hudbu, co?" zeptal se mě Daniel. Protočila jsem oči v sloup a kývla.

"Už budu muset jít." řekla jsem a otočila se k odchodu. Někdo mě však zastavil a tentokrát to výjimečně nebyl Daniel.

"Slečno, počkejte." křikl někdo. Otočila jsem se za zdrojem toho hluku. Byl to policista a mířil si to ke mě. A sakra. Vyhledala jsem pohledem blonďáka. Nebyl na tom o nic líp, protože si ho taky jeden odchytil.

"Udělala jsem snad něco?" zeptala jsem se ho nevinně a dala ruce mírně nahoru. Dinamo si sedl vedle mé nohy a zavrčel.

"Ne, ale půjdete se mnou k výslechu. Možná o tom něco víte." řekl mi a já kývla.

Odvedl mě k policejnímu autu, já si sedla na místo spolujezdce, Dinamo vedle mojí nohy a on jako řidič. Nastartoval a než jsem se nadála, byli jsme před policejní stanicí.

Vystoupila jsem i s retrívrem. Šli jsme za policistou bludištěm téhle budovy, až jsme došli do výslechové místnosti. Sedla jsem si na židli a Dinamo si lehl vedle mě na chladnou zem.

Policajt nás tam zamkl, přecházel sem a tam a v ruce svíral nějakou složku, ve které si četl. Pak odhodil složku s papíry na stůj, až jsem trochu nadskočila.

"Vaše jméno je Kim Arfonová, že?" zeptal se. Kývla jsem. "Co o tom místě víte, slečno?"

"O jakém místě?" dělala jsem úplně blbou. Muž zavrtěl hlavou a zamračil se.

"Dobře víte o jakém. Mluvím tu o parku. Včera večer se tam zřítila kometa. Co o tom víte?" zeptal se vztekle. No, tady zřejmě někomu rupli nervy.

"Proč si myslíte, že o tom něco vím?" zeptala jsem se s falešným úsměvem. Do smíchu mi přitom vůbec nebylo. Něco tu bylo špatně.

"Protože se tam našli vaše otisky prstů." řekl mi. Co? To není možné. Jediné na co jsem sáhla byl ten náramek a.....sakra. Měřila jsem té podivné ženě puls.

"Aha." řekla jsem, jakobych si na něco vzpomněla. Hned jsem však nasadila vážnou tvář. "Pořád nevím, o čem to mluvíte."

"Nedělejte ze sebe hloupou. Dobře víte o čem mluvím, protože jste tam byla." křikl, pěstí udeřil do stolu a ten se v tom místě lehce prohl.

Vstala jsem, zatla ruce v pěst a silně dupla. Pod tou silou se trochu otřásla zem, přestala fungovat všechna technika v místnosti a moje ruce trošku zářili. Dala jsem je před sebe a rozevřela.

Vyletěla mi z nich barevná světla, proměnila se do podoby ptáků a jeden z nich vletěl do policajtovi hrudi. Ten jen pootevřel ústa a pak mi na rameni přistál druhý z ptáků. Bylo to překrásné.

"Má paní, jaké jsou vaše rozkazy?" zeptal se mě ten pták na mém rameni. Fajn. Vážně jsem se zbláznila. Já tomu ptákovi rozumím!

"Jaké jsou mé rozkazy?" zeptala jsem se nechápavě. Pták kývl a nahl hlavu na stranu. "Promiň, ale já nerozumím ničemu, co se tu teď děje." povzdechla jsem si.

"Aha. Jste v tomhle nováček. V rychlosti vám to vysvětlím. Vyvolala jste mě i mého kamaráda. Můj kamarád Rex vplul do toho muže, takže když tam je, může mu cokoli udělat. Třeba může zařídit, aby vás poslouchal na slovo." vysvětlil mi ten pták. Kývla jsem.

"V tom případě, Rexi zařiď, ať mě poslouchá na slovo." řekla jsem. Muž sebou chvíli házel, pak se mu zúžily zorničky a duhovky mu změnili barvu na oranžovou. Rex z něj vyletěl a pak se i s tím druhým rozplynuli a jako dvě světýlka zmizeli ve mě.

"Víš, kde je teď ten blonďák, co byl se mnou před parkem?" zeptala jsem se policisty. Kývl. "Zaveď mě k němu." nařídila jsem.

Muž vytáhl klíč, odemkl a já se i Dinamem za ním vydala. Ještě, že jsem vyskratovala kamery, protože z toho už bych se nevykecala. Došli jsme k dalším dveřím.

"Je uvnitř." hlesl muž normálním hlasem. Pořád byl však omámený, jelikož měl stále oranžové oči.

"Já i ten blonďák odcházíme. Zařiď to." rozkázala jsem mu. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Za chvíli se vrátil i s Danielem, kterého držel za límec svetru.

"Co to děláš? Já neskončil výslech?" křikl kdosi za nimi. Objevil se tam druhý policista a skoumavě hleděl na mě. "A ty jsi kdo?" zeptal se mě.

"Jsem jeho sestřenice." řekla jsem a ukázala na policistu, který ještě držel blonďáka. "Bratránku, pusť mého kamaráda a řekni zde pánovi, že jsme nevinní a máme právo odejít." nakázala jsem.

Policista poslechl. Pustil blonďáka, který hned přišel ke mně a otočil se na svého kolegu. Ten byl pořád stejně zmatený. Chudák.

"Ty děti můžou odejít." řekl. Druhý policista zavrtěl hlavou.

"Nemůžou..." chtěl něco namítnout, ale ovládnutý muž mu dal pěstí do obličeje a on se tak sesunul k zemi, kde nehnutě ležel.

"Výborně. Teď nás odsud dostaň." pokračovala jsem ve svých rozkazech. Hej. Rexi, pokud mě slyšíš, jak dlouho bude to ovládnutí trvat?

"Samozřejmě, že vás slyším. Jsem pořád s vámi, má paní. No a řekl bych, že vám zbývá půl hodiny než to vyprchá." ozval se mi hlas jmenovaného ptáka v hlavě. Kývla jsem.

Policista nás vyvedl před budovu. Jsme dost daleko od parku. Tohle je opačný konec města.

"Zavezeš nás k parku?" zeptala jsem se policisty. Kývl. Vytáhl si klíčky a dovedl nás k autu. Nastoupila jsem do zadu i s retrívrem. Natáhla jsem se přes sedačky, dala si ruku pod hlavu a zavřela oči. Ani jsem moc nevnímala okolí a během chvilky usnula.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola je zde.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤