Křídla osudu

43. Láska neumírá

Po tváři mi stekla slza a vítr mi pročesal vlasy. Ani mi nebyla zima. Udělala jsem krok do předu a podívala se tam dolů. Byli tam samé ostré kameny, které vyčnívali z vody a vlny se odráželi od skalní stěny. Pád byl stoprocentně smrtící. Tak fajn, na tři skočím. Pomyslela jsem si.

"Kim, co to děláš?" ozval se za mnou známý hlas. Bodlo mě u srdce a po tvářích mi stékaly chladné slzy. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. To přece není možné. Co se mi to děje?

"Teď už mám i halucinace. Bezva." řekla jsem sklíčeně a udělala další krok do předu. Stála jsem až na úplném kraji útesu. Stačil už jen jeden krok, abych spadla. Jeden.

"Ne, co to povídáš? Já nejsem výplod tvé fantazie, Kim. To se ti nezdá. Jsem tady. Opravdu jsem tady. Chápeš?" ozval se zase ten hlas. Bolest v mém srdci stále stoupala a já neměla ani chuť se otočit, abych se přesvědčila, že mám pravdu. Mám halucinace.

A to prostě musí skončit. Odrazila jsem se od hrany útesu a zavřela oči. Padala jsem přímo na ostré kameny. Vítr kolem mě vál a nadzvedával mi lem tílka. Mě to však bylo jedno. Chtěla jsem umřít, protože jen tak budu moct být s Danielem. Čím více miluješ, tím více trpíš. Vzpomněla jsem si na moudrá slova mé mamky.

Najednou se pohyb větru lehce změnil. Ucítila jsem dotek kolem mého pasu a pak mě k sobě někdo otočil čelem. Prstem ruky mě hladil po tváři a rtech. To už jsem vážně nevydržela a otevřela oči. To, co jsem viděla, se mi vpilo navždy do paměti. Po tvářích mi tekly slzy a já se usmála.

Držel mě Daniel a byl ve své andělské podobě. Měl černé vlasy, černá křídla a černo modro zlaté oblečení. Jediné, co se na něm nezměnilo, byli jeho úžasné oči. Na tváři měl smutný úsměv a prohlížel si můj obličej. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho dokonalého obličeje. Už nám zbývalo jen takových sto metrů před dopadem.

Tahle chvilka byla úžasná. Možná se mi to jen zdá, ale je mi to fuk. Přitiskla jsem se k němu blíž a spojila naše rty do dlouhého polibku. Spolupracoval a mě se to zamlouvalo. Pak mi ale došlo, že se mi to asi nezdá, protože tohle by žádná duše ani halucinace udělat nemohla. Udělalo mi to velkou radost a mé srdce rozkvetlo jako poupě růže. Pak mi ale něco docvaklo.

Pořád padáme! Daniel, jako by mi četl myšlenky, mě vášnivěji políbil a roztáhl křídla. Zůstali jsme létat pár metrů nad vodou s kameny. Oddychla jsem si a dál si užívala tu báječnou chvilku. Pak jsme se od sebe odtáhli a blonďák se mi zadíval dlouze do očí. Viděla jsem v těch jeho radost, štěstí, lásku, vztek, smutek a bolest. Daniel s námi vletěl do jeskyně těsně nad vodou. Tam mě postavil na zem a sám přistál.

"Ty jsi se chtěla zabít kvůli mě?" zeptal se mě trochu naštvaně, ale poznala jsem, že má o mě jen strach. Přišla jsem k němu, objala ho a nechala pár slz dopadnout na jeho košili.

"Ano. A víš proč? Protože tě miluji. Nemohla bych žít život bez tebe s tou bolestí v srdci." řekla jsem mu. Jeho ruce se hned obtočili kolem mého pasu a Danny mi dal lehkou pusu do vlasů.

"Já vím. Přečetl jsem si to na tom papíře hned po tom, co jsem se probudil." řekl mi a já kývla. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je v pořádku a živý.

"A co tvý bratři a strýc? Ví vůbec, že žiješ?" zeptala jsem se ho. Pustil mě a posmutně zavrtěl hlavou. Proměnil se zpět do své lidské podoby a podal mi okvětní lístek Lova maris.

"Ne, neví. Prvně jsem potřeboval zachránit tebe. Na to abych jim řekl, že žiju, nebyl čas. Myslím, že si ani nevšimli, že jsme pryč." řekl mi a já pokývala hlavou.

"Aha a nechceš teď jít za nimi? Tvý bratři byli z tvé smrti dost zlomení. Vím, že jste spolu moc nevycházeli, ale oni tě mají rádi. Navíc, to co jsem viděla v obýváku, mě dost vzalo. Virgo byl smutný a snažil se vzkřísit Alexe, který byl v bezvědomí. Gabriel se opil a dvojčata truchlila." řekla jsem mu. Překvapeně na mě koukal.

"Vážně?" zeptal se mě a já kývla. "Tak fajn, ale nevím, jak jim to mám říct nebo co mám dělat. Nenapadá tě náhodou něco?" optal se mě a já se zamyslela.

"Náhodou mě něco napadlo. Stačí když si tě všimnou první oni a ty nebudeš muset nic říkat. Musíš si jen získat jejich pozornost." řekla jsem. Kývl a čekal, co ze mě dál vypadne. "Pojď." řekla jsem a chytla ho za ruku. Nijak se nebránil a šel se mnou.

Před sídlem jsem se proměnila do své andělské podoby, chytla blonďáka za ruku a vyletěla s ním na střechu vily, kde jsme si sedli a já se proměnila zpět na člověka. Seděli jsme vedle sebe a on mě držel za ruku. Usmála jsem se a do očí mi spadl pramen vlasů. Danny mi ho dal za ucho a já kývla.

"Teď by se hodilo, kdyby jsi začal zpívat. Tím získáš pozornost těch v obýváku a všechno se tím vyřeší. Slibuji, že se k tobě přidám." šeptla jsem mu do ucha. Chvíli na mě jen nehnutě hleděl, ale pak si povzdechl, usmál se a přikývl. Daniel začal zpívat a já málem skákala štěstím. Jeho hlas byl přímo kouzelný. Po chvíli jsem se přidala taky, protože tu písničku jsem znala na zpaměť.

(Představte si, že to zpívají oni)

Po chvíli to zřejmě zaslechli kluci i s Virgem, protože jako střely vyletěly z vily a koukali se kolem sebe. Pak pohledem sklouzly na nás a všichni byli šťastní. Viděla jsem to na nich. Bratři se na nás koukali s úsměvem na rtech a poslouchali nás. Virgo se uchechtl a založil si šťastně ruce na hrudi. Pomalu jsme dozpívali a já se k blonďákovi naklonila, aby to, co mu chci říct, neslyšeli ti dole.

"Věříš mi, Danny?" zeptala jsem se ho šeptem. Se smíchem přikývl a oba jsme se postavili. Přeji si, abychom byli lehký jako pírko. Pomyslela jsem si a na to jsme oba udělali krok do vzduchu. Lehce jsme začali klesat, až jsme přistáli na trávě před kluky. Přeji si, aby se mé předchozí přání zrušilo. Pomyslela jsem si.

"Jsem rád, že si naživu, Danny." řekl Alexander a ostatní přikývli. Pak se stalo něco, co jsem opravdu nečekala. Všichni čtyři bratři, dokonce i opilý Gabriel, blonďáka objali v jednom velkém objetí. Virgo ke mě přišel a já kývla. Muž se usmál, chytl mě za ruku a dotlačil mě k těm pěti. Danny se usmál a během chvilky už jsem byla u něj a on mě držel za pas. Slyšela jsem Virgův smích a uvědomila si, že jsem součástí toho rodinného objetí.

"Kluci, to už by stačilo." řekl muž a kluci nás pustili. Když si mě všimli, šibalsky se na svého nejmladšího bratra podívali. Ten jen nevinně pokrčil rameny a přitáhl si mě blíž. Protočila jsem oči v sloup a všichni jsme se vydali do obýváku.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ Další kapitola je tady. Líbí?
♡ Upozornění: tohle ještě není konec, ale už se to blíží. Já vím, je to smutné a mrzí nás to všechny, ale jednou to přijít musí.
♡ Jinak ta písnička je super. Mám jí moc ráda a pořád si ji pouštím a zpívám.
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤