Křídla osudu

12. Nemám právo?

"Zatracená noční můra." řekla jsem jako první a prudce se přitom posadila, takže jsem si s někým dala hlavičku. Chytla jsem se za hlavu a koukla na tu osobu. No to si ze mě děláte srandu! "Co tu sakra děláš?"

"Tak promiň, že jsem ti opět zachránil život. Děkovat mi nemusíš, ale měla by sis lehnout. Pořád máš vysokou horečku." řekl vážným tónem blonďák a rukou mě zatlačil zpět do postele.

"Ptám se ještě jednou. Co tady děláš? A tentokrát odpověz nebo z té postele vylezu a dám ti do huby. Horečka nehorečka." řekla jsem naštvaně a propalovala ho pohledem.

"Ten tvůj vlk mě našel, když jsem se procházel lesem a dovedl mě sem. Bylo zamčeno, takže jsem vykopl dveře a našel tě tady v příšerném stavu. Byla jsi bledá jako stěna, i když pořád krásná, měla jsi vysoké horečky, které máš i teď a něco se ti zřejmě zdálo. V jednom momentě jsem si myslel, že jsi to vzdala." řekl a podrbal se na zátylku. Co?

"Danieli? Ty sis myslel, že jsem mrtvá?" zeptala jsem se ho a měřila si ho zvědavým pohledem. Kývl. Začala jsem se smát. Tak tomuhle říkám dobrý vtip. On se však nesmál a tak mi rychle došlo, že to myslí vážně. "Ty si vážně pako." řekla jsem už vážným tónem.

"Když myslíš. Teď bych chtěl pár odpovědí. Proč si se zamykala? Vždyť si v lese. Co se ti stalo? Proč ti bylo tak blbě? Jsi nemocná? Nemám zavolat záchranku?..." zeptal se mě. Protočila jsem oči v sloup a dala mu facku, protože jinak by se ptal dál. Překvapeně se na mě podíval.

"Nešil, jo? Jsem v pohodě. Ty horečky za chvíli přestanou. A bylo mi blbě, protože jsem snědla něco špatnýho. Jen si nepamatuji co." zalhala jsem. Pravda je taková, že s horečkami mi musí pomoct Rex a zasáhla mě moc jednoho démona. To mu ale říct nemůžu.

"Fakt? A nemohl to být třeba rolík zlomocný? Vypadá jako borůvka." řekl. Hm. Co mu na tohle mám pro boha říct?

"Možná. Ale budu v pořádku. Můj žaludek se úspěšně zbavil všeho, co jsem za poslední dva dny snědla. To mi připomíná, že mám hlad." řekla jsem a přikryla se peřinou.

"Máš tady nějaký jídlo?" zeptal se. Dobrá otázka. Každý den jsem doplňovala zásoby. Jak z lesa, tak pomocí přání. Je však jasné, že jsem si nepřála hamburger, hranolky a tak. Přála jsem si jen jídlo, které se dá najít v lese a nějaké trvanlivé potraviny, které jsem jakože našla v kufru.

"Nevím. Podívej se do skříňky, která je označená lístečkem jídlo a pití." řekla jsem. Kývl a došel tam. Otevřel dvířka a nakoukl do vnitř. "Co tam je?"

"Jablka, maliny, jahody, pytlík müsli, med, těstoviny, nějaké čerstvé maso, máta, skořice, cukr, koření, mrkev, hrášek, krabička zeleného čaje a tři flašky pitné vody." řekl. Jo, docela velká zásoba. "Kde jsi vzala většinu těch věcí?" optal se.

"Už zase. Ty se pořád budeš na něco ptát. Jinak jsem většinu těch věcí měla v kufru." řekla jsem a sedla si. "Uděláš mi prosím zelený čaj a doneseš mi müsli?" zeptala jsem se.

"Jo, ale ty si lehneš a ani se z té postele nehneš." řekl, vzal čaj a koukal po kuchyni. Pak se zastavil pohledem na rychlovarné konvici a překvapeně otevřel pusu.

"Zavři tu pusu. Jo a musíš vypojit lampičku a zapojit konvici. Zásuvka je bohužel jen jedna." řekla jsem. Kývl a poslechl mě. Já si lehla, zavřela oči a čekala. Popel skočil ke mě a já se k němu přitulila.

Po nějaké době mi přinesl čaj i misku s mou....... snídaní? Já vlastně ani nevím, kolik je. Otevřela jsem oči a podívala se na blonďáka. Ten seděl na zemi a koukal na mě. Rexi, slyšíš mě? Mohl by jsi mě uzdravit a přitom zůstat v mém nitru?

"Ano, paní. Mohu." ozval se mi v hlavě jeho přátelský hlas. Dobře, tak to udělej. Pomyslela jsem si. Pak jsem ucítila po celém těle mravenčení a cítila, jak všechna bolest ustala. Úlevně jsem vydechla a usmála se.

"Sáhni mi na čelo." řekla jsem. Daniel se zvedl a ruku mi přiložil na čelo. Překvapeně zvedl obočí.

"Horečka je pryč. To není možné." řekl a pak mi podal do ruky hrnek horkého čaje. Napila jsem se a najedla. Pak jsem si znovu lehla, položila si hlavu na vlkův bok a pohladila ho po srsti.

"No to víš. Když máš Popela, štěstí se tě drží." polohlasem a dala vlkovi pusinku mezi uši. Ten se zachvěl a zavrtěl šťastně ocasem. "Teď už je mi dobře. Můžeš odejít." pokračovala jsem.

"No a co když se ti něco stane?" zeptal se a založil si ruce na hrudi.

"Prosím." šeptla jsem. Chvíli jsem si myslela, že to snad nemohl slyšet, ale pokýval sklesle hlavou, takže asi slyšel. Zvedl se a šel ke dveřím. "A Danieli..."

"No?" zeptal se.

"Nikomu neříkej, kde bydlím a pokud to nebude nutné, tak sem nechoď." řekla jsem. Pokýval hlavou a odešel.

"Co tě to napadlo? On? Jako vážně?" zeptala jsem se vlka a zamračila se. Popel se na mě smutně podíval a zavrtěl hlavou.

"Nikdo jiný v lese nebyl. Byl jediná možnost. A možná se tomu těžko věří, ale asi vím, proč tě šel dobrovolně zachránit." odsekl Popel a olízl si čumák.

"Hm. To by mě zajímalo. Proč tedy?" zeptala jsem se. Vlk zavrtěl hlavou a odvrátil pohled je stěně.

"To ti říct nemůžu. Musíš na to přijít sama. Hodně štěstí." řekl vlk. Vyjeveně jsem na něj koukala. Co? No tak to moment.

"Řekni mi to. Týká se mě to. Nemáš právo mi to tajit." řekla jsem a uraženě se k němu otočila zády. Slyšela jsem, jak se po vlčím zasmál.

"Nemám právo? Já myslím, že mám. Navíc jsem vlk, tvrdohlavé zvíře, co nikoho neposlouchá. Myslím, že mě nepřekecáš." řekl. Kruci. Asi má pravdu. No nic.

"Tak si to nech pro sebe." řekla jsem, povzdechla si, otočila se k němu a pohladila ho po hlavě.

"To tě ten vztek přešel brzo." poznamenal pobaveně, zastříhal ušima a zavrtěl ocasem.

"Kuš." odsekla jsem se smíchem.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Tak co, líbila se vám?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤