Křídla osudu

26. Návštěva?

Postavila jsem se na nohy, oprášila si špinavý legíny a otočila jsem se na blonďáka. Ten měl na tváři úsměv, v očích neposedné jiskřičky a v ruce konev plnou vody. Hned mi došlo, co má v plánu a začala jsem utíkat.

Bohužel. Dohonil mě po asi dvou minutách a celou konev na mě vylil. Nevýhoda byla to, že jsem na sobě měla lehké světlé tričko, takže když mě polil, stalo se průhledným a šla mi vidět tmavá podprsenka. Naštěstí to neplatilo o legínách. Ty sice byli mokrý, ale černý, takže neprůhledný.

Vražedně jsem se na Daniela podívala. Ten se mi o pár metrů dál smál. Pokrčila jsem rameny, vyždímala si mokré vlasy a přešla k němu. Už jsem mu chtěla něco říct, když se najednou ozvalo troubání a k sídlu dojeli dvě limuzíny. My od nich byli dost daleko. Skoro až na druhé straně sídla a i tak jsem je viděla.

"Návštěva?" zeptala jsem se zvědavě blonďáka vedle mě. Ten zavrtěl hlavou a jeho pohled se v jedné minutě změnil. Teď působil naštvaně, smutně a otráveně.

"Kéž by. I tu bych bral radši." řekl a podíval se na mobil. Zděšeně se plácl do čela. "Dneska je patnáctého. Já na ně úplně zapomněl. Myslel jsem, že přijedou až zítra."

"Kdo?" zeptala jsem se a vydala se s za ním směrem k limuzínám. Blonďák se zamračil a stiskl ruku v pěst. Páni. Opravdu jsem ho takhle nikdy neviděla. Jakoby tohle ani nebyl on.

"Moji bratři." sykl podrážděně. Překvapeně jsem ho chytla za ruku. Cukl sebou a věnoval mi omluvný pohled.

"Ty máš bratry? Proč jsi mi o tom neřekl?" zvýšila jsem na něj hlas, ale pořád se snažila být vyrovnaná a klidná. Přece jenom jsme si dlouho nerozuměli.

"Protože spolu moc nevycházíme. Tedy spíš vůbec. Nenávidíme se, nemluvíme spolu a pořád se hádáme a křičíme na sebe. Nemáme spolu zrovna kladný a pozitivní bratrský vztah." řekl mi. Pokývala jsem hlavou. Já sourozence nemám, nevím jaký to je.

Došli jsme před limuzíny. Z jedné hned vyšel vysoký blonďák se zelenýma očima. Tipuji ho tak na dvacet devět let. Měl na sobě draze vypadající smoking, v ruce kufřík, jak nějaký agent, a znechucený obličej. Podíval se na Daniela neutrálním pohledem a pak se podíval na mě. Instinktivně jsem si skřížila ruce přes hruď tak, aby mi nešla vidět podprsenka.

"To je Alexander. Nejstarší z nás. Je mu dvacet devět, žije v Americe a živí se jako policejní agent. Je arogantní, starostlivý a upřímný. Ještě se nestalo, aby někdy lhal." řekl neutrálním hlasem Daniel. Alexander se na mě usmál.

"Těší mě kočičko, pro tebe Alex." řekl a uklonil se mi. Protočila jsem oči v sloup a podívala se k druhé limuzíně. Vystoupili z ní černovlasá dvojčata. Oběma mohlo být tak dvacet něco. Nevím, přesně kolik, ale u Alexe jsem to tipla dobře. Sotva jsem uviděla černovlasé mladíky, zalapala jsem po dechu. To jsou ti z té vzpomínky. Ale jestli je to pravda, tak ten malý blonďáček byl Daniel. Došlo mi.

"Tohle jsou dvojčata Robin a Ramir. Je jim dvacet tři let a žijí kousek odtud, kde má každý svou vilu. Robin se živí jako doktor a Ramir jako pilot letadla. Jsou tvrdohlavý, paličatý a mají rádi sázky." představil mi je pořád s tím jeho neutrálním výrazem v obličeji Daniel. Dvojčata se rovnou podívala na mě a jejich pohled byl přímo úchylný a se zlými úmysly. Fujky.

"Ahoj." řekli zároveň. Jo, dvojčata se nezapřou. Nervózně jsem si skousla dolní ret a otočila se na Daniela.

"Kolik že vás je?" zeptala jsem se ho. Než však stihl odpovědět, předběhl ho jeho bratr.

"Dohromady je nás pět." pronesl Alexander s úsměvem na rtech. Ten úsměv však patřil mě, ne jeho bratrům, kteří zlostně zatly pěsti. Jo, zřejmě se vážně nesnáší. Hm. Je jich pět? To je ujetý. Počkat, vždyť tu jeden chybí.

"Kde je ten líný parchant? To se neuráčí ani vyjít ze svého pokoje? Co k tomu dodat? Gabriel je prostě Gabriel. Ten už se nezmění." postěžovalo si jedno z dvojčat. Myslím, že Robin. Pak se Daniela musím zeptat, jak je dokáže od sebe rozpoznat. Mě to jde mizerně. Pak mi ale došlo, co řekl. Gabriel? Otočila jsem se k Danielovi.

"Gabriel? Jako ten Gabriel? Ten idiot, co je na mě naštvaný a mám se mu obloukem vyhýbat?" vyjekla jsem na něj podrážděně a rozhazovala rukama do všech světových stran. To, že je to chyba, mi došlo až o minutku později, kdy se na mě všichni vyjeveně dívali. Daniel, protože to nečekal a ti tři, protože je překvapilo co jsem řekla a zároveň se mi dívali na mokré tričko.

"Ano, to je přesně on. Je mu dvacet dva, je to líný prase a celé dny tráví ve svém pokoji. Ani neví, co to znamená práce. Neustále má špatnou náladu a za poslední dva roky řekl jen dvě slova. Ticho a nasrat." řekl už lehce podrážděným tónem Daniel a já kývla. Aha.

"Na něco se tě zeptám a neuraž se. Proč jsi mokrá?" zeptal se černovlásek. Teď to byl myslím Ramir. Ale těžko říct. Jsou k nerozeznání. Teda kromě oblečení. Jeden měl na sobě bílou košili a bílý kalhoty. Druhý měl to stejný, ale v tmavě modré. Robin je doktor, tak by to podle mě mohl být ten v bílém. Ale kdo ví.

Chtěla jsem mu odpovědět na jeho otázku, ale neměla jsem šanci. Alex vykřikl něco ve smyslu, že mu to může být fuk. Pak se s ním dvojčata začala hádat a nakonec se z toho stala slovní bitka o to, kdo mě viděl první a má tudíž právo se mi dvořit. Kreténi. Mé srdce už si vybralo někoho jiného. Pomyslela jsem si a usmála se na Daniela, který celou situaci pozoroval. Slabě se usmál nazpět.

"Držte už huby, sakra!" křikla jsem na ně, protože už mě to vážně štvalo. Všichni čtyři se na mě překvapeně otočili a ti tři se přestali hádat. "Jsem mokrá, protože jsem kropila záhony a tohle pako mě polilo." řekla jsem a ukázala na blonďáka.

"Páni, brácho. To bych do tebe neřekl." zasmál se......Ramir? Já fakt nevím. Čapla jsem Daniela za zápěstí a otočila pohled k bratrům.

"My dva si musíme promluvit v soukromí. Takže pokud nás omluvíte, jdeme." řekla jsem naštvaně a s tím blonďáka táhla do mého pokoje, kde jsem ho pustila a zamkla dveře. Tohle bylo strašné. Vážně lituji, že ti debilové dole jsou jeho bratři.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Trochu to trvalo, ale konečně jste se dočkali. Snad se vám líbí. A jaký máte názor na Alexe, Robina, Ramira a Gabriela? Určitě pište do komentářů.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤