Křídla osudu

20. Průzkum

Když jsem vylezla ze sprchového koutu, měla jsem co dělat, protože moje křídla úspěšně shazovala všechny předměty v blízkém dosahu. Ztuhla jsem proto na místě, zhluboka se nadechla a svou vůlí přiměla křídla, aby se mi složila. Vítězně jsem se usmála, když se mi to na podruhé povedlo. Pak jsem udělala jeden krok a pohledem přejela celou místnost.

Ach jo. Přeji si, aby se všechny rozbité a shozené předměty spravili a vrátili na své původní místo. Pomyslela jsem si. Během chvilky vypadala koupelna stejně, jako před tím. Uf. Oddechla jsem si, vzala ručník a obmotala ho kolem sebe. Vešla jsem zpět do pokoje.

"Byl tady někdo, mezitím co jsem byla ve sprše?" zeptala jsem se šedé vlka, co ležel na posteli a pohledem skenoval své tlapy.

"Ne, nikdo." řekl a já kývla. Zdál se mi nějaký smutný. Hm. No jasně, proč mi to nedošlo dřív. Přeji si, aby se tady objevila nějaká krásná mladá a osamělá vlčice, která nemá druha. Přála jsem si.

Najednou se v pokoji objevilo oslňující světlo a přímo před mýma nohama se objevila bílá vlčice. Koukla se na mě svýma zelenýma pronikavýma očima a náhlá hlavu na stranu. Klekla jsem si k ní a pohladila jí po hlavě mezi ušima.

"Co tady dělám? A kdo jsi ty?" zeptala se mě zmateně. Usmála jsem se na ní.

"Jsem Kim. Přivolala jsem si tě sem. Mám tady kamaráda, ale je sám a proto je smutný." řekla jsem jí a ukázala prstem na Popela. Vlčice se otočila tím směrem a usmála se.

"Já jsem taky byla sama, takže to chápu. Zůstanu tady s vámi a zkusím tvému kamarádovi pomoct. Jinak se jmenuji Krista." řekla vlčice. Kývla jsem a vstala.

"Dobře. Jsem ráda, že jsi tady Kristo. A ten vlk v posteli se jmenuje Popel. Budu to tady celé prozkoumávat, takže na vás nebudu mít moc času, ale věřím, že se tady zabavíte sami." hlesla jsem. Vlčice kývla a šla za šedým vlkem.

Já šla k dalším dveřím. Otevřela jsem je a k mé pravdě to byla šatna, jak jsem si tipovala. Vešla jsem tam, sundala si ručník a oblékla si spodní prádlo. Křídla jsem měla pořád složená za zády, což mě mile překvapilo. Tak copak tady máme? K mé hrůze jsem zjistila, že je tady všechno oblečení bílé, modré nebo zlaté.

"To neznají i jiné barvy?" zeptala jsem se a otázka zůstala nezodpovězena ve vzduchu. Pokrčila jsem rameny a oblékla si světle modré šaty, které měli na zádech díru na křídla jako ostatní oblečení a končili mi pod koleny. Zavázala jsem si je vzadu za krkem jako to mívají plavky. Obula jsem si zlaté lodičky a vyšla ven.

U dveří, kterými mám zakázaný odejít, jsem z velké zdobené vázy vzala čerstvě trhané různo barevné květiny a položila je na stolek. Vzala jsem si hřeben a rozčesala si dlouhé bílé vlasy. Nutno dodat, že v andělské podobě mám delší vlasy než ve skutečnosti. Nechala jsem si ofinu a ze zbytku si upletla dva dlouhé copy. Pak jsem si do nich sem tam zapletla i nějakou tu květinu.

Když jsem měla hotovo, zbytek květin jsem vrátila do vázy a rozhodla se zjistit, co skrývají poslední dveře. Přešla jsem k nim a otevřela je. Tajné schodiště. Paráda. Vzala jsem z nočního stolku baterku a šla tam. Zamkla jsem za sebou dveře a posvítila si na to. Tajné točené schodiště. Ještě lepší.

Šlapala jsem nahoru. Vždycky jsem po nějaké době narazila na okýnko se zídkou, na kterou se dá sednout a oknem pozorovat, co je venku. Ovšem schodiště se zdálo být nekonečné. Povzdechla jsem si a šla dál. Nakonec jsem asi po patnácti minutách došla ke dveřím. Otevřela jsem je a překvapeně otevřela pusu. Wow.

Dostala jsem se do skleněného altánku. To je úžasné. Podlaha byla kamenná a potažená kobercem, zatímco stěny, sloupy a strop byli z průhledného bezbarvého skla. Už teď to tu miluju. Když jsem se jednou nohou dotkla koberce, něco se změnilo.

Přímo před mýma očima se tu objevilo křeslo ze skla s normálními peřím vycpanými polštáři a hned vedle skleněná knihovnička s normálními papírovými knihami. Hustý. Na vysvětlování a popisování jsem nikdy moc nebyla, tak snad mě chápete. Pomalu jsem došla až k jedné straně altánku a zjistila jeden ohromující fakt. Odsud vidím zbytek zámku, ostatní anděli i tu překrásnou velkou zahradu. Super.

Z ostatních stran altánku jsem měla výhled jen na střechu hradu a nejvyšší věžičky. Takže jsem hodně vysoko, když nad tím tak přemýšlím. Přeji si, mít teď u sebe dalekohled. Pomyslela jsem si. Hned se mi objevil v ruce a pro sebe jsem se usmála, když byl na obě oči. Podívala jsem se jím tam dolů.

A kdo by to byl čekal? Jako první anděli jsem uviděla Sima a Dinu. Stáli uprostřed nádvoří a o něčem se horlivě bavili. Sim vypadal celkem klidně a na tváři mu hrál úsměv. Zatímco Dina byla v obličeji lehce bílá, zatínala naštvaně pěsti a něco na něho křičela.

Když jsem se zaměřila jen na jejich rty, vytáhla jsem si z jejich rozhovoru pár slov, ale vůbec mi to nedávalo smysl. Ano, umím odezírat ze rtů. Učila mě to mamka a kamarádka. Ze rtů jsem jim přečetla slova: ona, nebezpečné, nemůže, ví, zůstat, sama, pomoc, síla, věřím, ano, důležité, drželi, od, něj, lepší.

Z toho jsem si poskládala jednu variantu toho, jak to mohlo být. To neznamená, že je to správně. Podle mě tedy říkali tohle: Je nebezpečné, aby tu zůstala sama. Ona má velkou sílu a je důležité, abychom jí nabídli pomoc. Sama toho ví dost, ale nemůže vědět vše. Věřím, že to časem bude lepší. Ano, taky si to myslím. Základem je, abychom jí od něj drželi co nejdál.

Moc to smysl nedává. S poslední větou jsem si více než jistá, že jí řekli. Když se na to celé podíváte z hlediska správnosti vět, tak je to více méně v pořádku. Ale když to vezmete z hlediska smyslu každé z vět a co vůbec znamenají, je to nesmysl. Je jisté, že mluvili o mě. To mě napadlo hned. Ale koho ode mě chtějí držet co nejdál? Nemůžou přece rozhodovat za mě, s kým se budu scházet a s kým ne. Tohle je porušování osobních práv. Je snad ten někdo nebezpečný? A kdo to vůbec je?

To je otázka, která se mi pořád dokola přehrávala v hlavě. Položila jsem dalekohled na křeslo, opustila altánek, zavřela dveře a běžela po schodech dolů do svého pokoje. Když jsem tam vtrhla a zamkla dveře ke schodům, oba dva vlci se ke mě otočili. Seděli spolu na posteli a zřejmě se o něčem bavili, než jsem přišla.

Dala jsem si ruku na pusu a rozběhla se do koupelny. Vběhla jsem tam a zamkla jsem za sebou dveře. Sjela jsem po nich na zem, i když mě z toho bolela křídla. Proto jsem je roztáhla a obmotala kolem sebe. Nevydržela jsem to a z očí se mi spustil vodopád slaných slz.

Ahojte zlatíčka moje ❤❤
Tak a je tady další kapitola plná poznání a nových věcí k zamyšlení.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤