Choose

2.

Cesta na hotel byla poměrně dost dlouhá, až jsem skoro usla, ale při životě mě držela hudba z rádia, kterou měl řidič puštěnou velmi nahlas. Byl to rap, který já  v lásce opravdu nemám, ale byla jsem moc unavená na to, abych ho poprosila, aby to vypnul.

...

„Jak to, že nemáte naší rezervaci? " začala jsem křičet na dívku, která stála za recepcí. „ Moc se omlouvám, ale já ji tady zapsanou nemám," dohadovala se se mnou. Vzala jsem telefon a najela na svůj email abych  ji ukázala potvrzení rezervace. „Podívejte," řekla jsem. Vzala si můj  telefon k sobě a prohlížela si potvrzení. „Moc se vám omlouvám, měla jsem vás zapsanou v jiné složce." „Ještě, že se to vyřešilo," řekla jsem. Recepční se otočila zády k nám a dala nám kartu od pokoje. „ Ještě jednou se omlouvám za komplikace, ale doufám, že si u nás pobyt užijete. Pokoj č. 168, patro 2." řekla. My jsme na ni jen kývli jako poděkování, jelikož jsme se na nic jiného nemohli.
Výtah nás dovezl do 2.patra a pak už jsme prošli přes dlouhou chodbou až nakonec, kde jsme po pravé straně našli pokoj s číslem 168. Tess přiložil kartu ke dveřím a ty se s cvaknutím otevřely. Tess rozsvítila světlo a já uviděla velkou manželskou postel a velkou televizi. Obě jsme se na sebe podívali a rozeběhli se k posteli a skočili do ní. Jako do peřiny.

...

„Cassidy, tak už vstavej, " vzbudila mě Tess z mého snění. „Co se děje?" lítala po pokoji jako pomanutá. „Zaspali jsme," řekla a zaběhla do koupelny. Podívala jsem se na hodiny a bylo osm hodin ráno. „Co blbne, vždyť je osm?" „Cože je? " vykoukla z koupelny. „Osm ráno." „ Já myslela, že je půl desáté," řekla, „já si asi zapomněla přeřídit hodinky." Já se z ní jednou opravdu zblazním. Pomalu jsem se zvedla z postele a popošla ke kufru, abych si vyndala hygienu a oblečení. Naštěstí jsem to měla všechno nahoře, takže jsem nemusela rozvrtat celý kufr.
Tess se posadila na postel a zapla televizi mezitím, co já jsem se šla trochu upravit. Dala jsem sprchu, vyčistila si zuby a jemně se nalíčila. Oblékla jsem si černé džíny s dírami na kolenou a bílou halenku odhalující ramena. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, přeci jenom je nemám nějak moc dlouhé, jako Tess,která je má do půlky zad.
Vyšla jsem z koupelny a koukla se po Tess. Ta stála u postele a dávala věci do svého malého černého batůžku.
„Takže lístky máme, peníze taky, tak myslím, že můžeme vyrazit." Vzala jsem ještě rychle svoji malou kabelku s peněženkou a šli jsme.

...

Zastávka ve Starbucksu pro kafe a něco malého k zakousnutí nesměla chybět.
Ten meeting by se měl konat v nějaké velké tělocvičně, kam jsme měli namířeno. Mapa nám ukazovala deset minut pěšky od Starbucksu.
Cesta vedla přes centrum, kde bylo v tuhle dobu opravdu moc lidí na mě.
Tělocvičnu jsme našli poměrně rychle, vlastně se nedala ani přehlídnout. Před vchodem stálo okolo padesáti fanoušků s jejich transparenty. Měli také puštěnou písničku do které zpívali, Tess se k nim potichu přidala, až jsem se musela pousmát, jak byla "nenápadná".
„Kolik lidí jde na ten meeting Tess? " zeptala jsem se. „Pokud dobře vím, tak kolem patnácti, není to tak špatný," řekla a pousmála se, já ji úsměv opětovala.
Postavili jsme se vedle dveří, kde vevnitř stál stůl s papírovými náramky. Vešli jsme dovnitř, kde na nás koukal velký plakát, na kterém bylo napsáno:" Meet&Greet WHY DON'T WE". Černovlasá paní, která stála u stolu se na nás usmála: „Dobrý den, jdete na meeting? " zeptala se nás. Tess jen přikývla a ukázala jí lístky. „Takže jeden VIP a druhý doprovodné, je to tak?" zeptala se, aby se ujistila. „ANO, ano, " řekla Tess a nastavila ji ruku, aby ji navlékla náramek, na kterém bylo napsáno VIP. „ teď něco k pravidlům pro doprovod, " začala, „ doprovod bude stát nakraji místnosti nebude se účastnit meetingu jen bude koukat, rozumíme si? " řekla a usmála se na nás. Na její otázku jsem kývla na souhlas a pak nám ukázala směr, kam máme jít do tělocvičny.
Na jedné ze zdi byla vidět cedule, kde bylo napsáno:" DOPROVOD". A přesně tam jsem měla namířeno. Objala jsem Tess a popřála ji, ať si to užije. Sedla jsem si na židli a sledovala ji, jakou má radost ve tváři.
Po chvíli přišel nějaký chlápek, který oznámil:„ Krásný den přeji všem, co jste tady. Za deset minut začneme," oznámil.
Dveře se náhle otevřeli a do místnosti vešlo pět kluků.