○ Immortals ◘ [Divergent]

chapter ⌂ sixteen ⌂

"Copak se zdálo našemu Neohroženému Čtyřkovi?" Zajásal Erik a při cestě k Tobiasovi si spráskl ruce. Nemohla jsem na nic myslet, pouze na to, jak to mohl Caleb udělat. Můj vlastní bratr. Když jsem se koenčně odhodlala zvednout pohled, jako první padl na Tobiase. Bylo na něm vidět, že to sérum na něm nechalo viditelné škody. Ruce se mu klepaly, i přesto že je měl pevně přivázané a položené na opěradle židle. "Vidím, že náš Čtyřka je přeci jen porazitelný." Zašklebil se Erik a pořád obcházel jeho židli. "Je vidět, že nemůžeš ani popadnout dech." Tentokrát se zasmál ještě víc a já viděla, jak mu při zatnutí pěsti zbělaly klouby. 

Nechápala jsem o čem to Erik mluví. Vše se mi vyjasnilo, až když mě z ničeho nic začalo bolet břicho. Bylo to přesně jako v té simulaci. Konečně mi to došlo! Proto Erik říkal, že to není normální sérum. Proto funguje na nás Divergentní. "Co bylo v jeho simulaci?" Zeptala jsem se a snažila se nevnímat bolest vystřelující z měho žaludku. "Strach z výšek, je evidentně ten nejhorší." Na chvilku se odmlčel a pohladil Tobiase po vlasech, přičemž on hned ucukl, ale nevydal jedinou hlásku. "Ale. Takového velkého, nebojácného a nezastavitelného Čtyřku zkolí pár metrů navíc." "Tolik přídavných jmen je na tvůj slovník trochu moc, nemyslíš." Sykla jsem na něj. "uvidíme, jak se budeš smát po druhé dávce." Vytřeštila jsem na něj oči. Nechtěla jsem znovu dostat "nakládačku" od Čtyřky a Erika. "Ta první koňská dávka mi úplně stačila." Opáčila jsem a přitom si prohlížela rozblavělé nohy.

"Tris." Ozval se chraplavý hlas a já ihned poznala, že na mě mluví Tobias. Rychle jsem se na jě otočila. Hlavu měl sklopenou dolů a jeho ruce se nepřestávaly třást. "Teď mě poslouchej." Nastražila jsem uši, protože mluvil hodně potichu, tak aby ho Erik neslyšel. "Za chvilku to tady nebude moc pěkný. Chci abys, hned jak budeš volná, utekla na chodbu a tam počkala než pro tebe dojdu. S nikým jiným nepůjdeš, jasný?" Ani jsem si neuvědomila, že je moje pusa dokořán. nestačila jsem mu ani odpovědět, protože v tu chvíli vrazil do místnosti Zeke s ostatními. V ruce měli zbraně a mířili na Erika a Meredith, kerá před chvilkou připlačila skleněný vozík.

Ze strany ke mně přiběhla Shauna a začala mě rozvazovat. pohledem jsem hledala Tobiase, který už nebyl na svojí židli. "Běž!" Zakřičela na mě a plácla mě do zad, aby mě popohnala. Prokličkovala jsem mezi Neohroženýma a nevšímala si co dělají. Otevřela jsem dveře a vrazila do chodby. Zamnou je někdo neznámý zavřel a já se sesunula podle zdi vedle nich. Slyšela jsem změt hlasů z místnosti a taky pár výkřiků. Najednou zazněl výstřel. leknutím jsem se postavila na nohy a rozhlížela se kolem sebe. Někdo mě náhle chytil za rukáv. Všimla jsem si, že je to Tobias, který právě vyšel z té místnosti. Na obličeji měl krev. Krev.

Ahoj divergenti :3

Snažila jsem se psát ten příběh do soutěže, ale musela jsem si na vás najít čas :3

Sice je strááášně krátká, ale je to jediný co jsem stihla :) takže další by mohla být už v pátek :)

Podle tooh jak to stihnu :) Taky chci říct, že sem strašně ráda za vaší aktivitu! je to naprosto famózní (XD) :DD

PS: Dauntless <4 & <6

-Natalii_D