○ Immortals ◘ [Divergent]

chapter twenty three 2/2

Ze strachu jsem zvedla hlavu a podívala se před sebe, to co jsem uviděla mě naprosto vyděsilo! Všechno okolo mě bylo z bílé žuly, tedy až na tu polorozpadlou stěnu za mnou. Podlaha byla taky bílá a moje ušpiněné boty na ní dělaly hnědé svrny. Rozhlídla jsme se okolo a všimla si, že stěna na proti mě je tvořena několika zrcadli.

Ještě jendou jsem se pro jistotu rozhlédla a ujistila se, že tu jsem sama. Když jsem se ujistila, že tu jsem sama, pomalým krokem jsem se rozešla k těm zrcadlům. Říkal jsem ti uteč a ty jsi neposlechla, proto jsi tady. Pořád bys chtěla jen někoho zachraňovat, ale přitom jsi to ty koho musí zachránit oni. Ozvalo se mi z ničeho nic v hlavě. Trochu mi to připomínalo hlas Caleba. Zacpala jsem si uši a zatřásla hlavou. Třepala jsem s ní tak dlouho, dokud ten hlas nezmizel a okolo mě nebylo zase hrobové ticho. 

Pomaličku jsem se zvedla z polosedu, ve kterém jsem se právě nacházela, aniž bych si to uvědomovala. Znovu jsem byla odhodlaná dojít k těm zrcadlům, i když se mi zdáli dál než posledně. Ani nevím proč, ale moje touha po tom, abych se jich dotkla rostla každičkým pohybem, který mě dostal blíž. Měla jsem chuť se natáhnout a dotknout se ho prsty. Cítit ten chlad.
Teď zním docela šíleně, jako by na tom závisel můj život, to je celkem ujetý. Zamyslela jsem se nad tím. Byla jsem přeci Odevzdaná a teď mě "přitahuje" nějaké zrcadlo. Štípla jsem se do ruky a doufala že je to jen nějaký zvrhlý sen. 

Moje chůze se teď proměnila spíš v běh, ale i přes to, jak dlouho jsem běžela, zdálo se mi, že při každém mém kroku se ta stěna oddaluje.
Tentokrát jsem už zařadila sprint. Konečně jsem tam skoro byla, když se mi v hlavě ozval další hlas. Nedělej to co chceš udělat. Co to mělo znamenat, vždyť já ani nevěděla co tady dělám, jak jsem v tom případě mohla vědět co teprve budu chtít dělat. 

Zarazila jsem se těsně před tím zrdcadlem. Sice jich tam bylo naskládaných ještě víc, ale já si stoupla nějak doprostřed, abych měla rozhled na ty okolní. Položila jsme na to zrcadlo ruku a něco uslyšela. Bylo to něco jako šepot a já nedokázala rozeznat jendotlivá slova od pouhého praskání. Z toho všeho mi třeštila hlava. 

Hlasy se stávaly hlasitějšími a mocnějšími. Zatlačila jsem trochu na to sklo a pevně skousla čelisti k sobě. Teď jsem si připadala že mi ta hlava už opravdu praskne. Zatlačila jsem ještě víc a víc. Zrcadlo se pod tím vším nátlakem roztříštilo na miliony kousků a já si teprve po chvilce všimla velké místnosti za tím zrcadlem. Podívala jsem se na nerozbité části. Z jedné strany je to zrcadlo a z druhé prostě okno. Sledovali mě! Páni Tris, ty jsi teda hlavička. Tohle jsem si musela připomenout teda sama. 

Z mého snění jsem se musela vytrhnout sama, protože všichni kdo tu byli mlčky stáli a čekali co udělám. ohledeme jsem přelétla po místnosti a můj pohled se zastavil na jedné velice známé osobě.

Děkuju všem kdo mě podporujete! Nejvíc asi @ElinkaHruba ,která si to četla už od začátku :D (i někteří ostatní samozřejmně (: ) 

PS: V médiích je moje vytvořené video (není to divergent,a le teen wolf - propagace :D ) a taky to rozbití skla jak to si udělala Tris :)

Dauntless <4 & <6 

-Natalii_D