𝙄'𝙢 𝙟𝙪𝙨𝙩 𝙨𝙩𝙪𝙥𝙞𝙙 𝙨𝙩𝙤𝙣𝙚

17.

O 5 měsíců později

Yoongi :

Už je to pět měsíců od toho co jsme spolu začali chodit Hobi. Ano pořád to počítám i když vím že to nemá smysl. Nemůžu na tebe zapomenout. Od té autonehody se toho hodně stalo... Je to už dva měsíce co jsi mrtvý. Neuvěřitelné zdá se to jako dva roky... Usínat bez tebe je strašně divný a vždycky brečím.

Víš jak jsi říkal že se ti zdá sen o té autonehodě... mě se zdá taky i když pokaždé jinak, nebyl jsem tam když se to stalo, tehdy mi volala policie že jsi mrtvý, ale říkali  že jsi neuměl při té autonehodě, ale při operaci. Řekli mi že by jsi to přežil kdyby ti amputovali nohu, ale že jsi chtěl tu operaci podstoupit i když jsi věděl že šance že přežiješ je 35 %.

Byl jsem na tebe naštvaný, strašně moc, nechal jsi mě tady i když jsi mohl být se mnou. Později jsem to pochopil, věděl jsem jak strašně máš rád tanec a několikrát jsi mi řekl že bez tance nemůžeš žít, že život bez tance pro tebe nemá význam, stejně jako u mě hudba... Nevěděl jsem ale jak strašně vážně to myslíš. Že by jsi podstoupil operaci i když máš 35 % šanci přežít.

Mě se hodně změnil život... Všichni se se mnou přestali bavit. Dokonce i Jin. Byl jsem tak sám... Nesnášel jsem je za to že mě opustili. Až později jsem přišel na to, že já můžu za to že mě opustili, chtěli mi pomoct, ale po Jinovi jsem házel vším možným když přišel chtěl jsem být sám. Tehdy... Dokonce jsem mu omylem zlomil nos...

Přemýšlel jsem nad sebevraždou, ale pak jsem si uvědomil že to nikam nevede. Potom za mnou přišel Jimin. Už se z toho trochu vzpamatoval. On byl jediný koho jsem nevyhnal. Jediný komu jsem se svěřil. Pak jsme nějak skončili spolu. Je mi to blbí, protože my dva jsme se nikdy nerozešli a svým způsobem tě podvádím... Vím, že to tak nemůžu brát, ale i tak. Teď je to těžký, ale v budoucnu by to mělo klapat.

Vzpomněl jsem si že jsi vyrůstal v dětském domově. Začal jsem tam pracovat abych pomohl dětem co nemají rodinu. A zkus hádat co se stalo... Byl tam chlapeček měl šest let a jako by ti z oka vypadl, jeho rodiče ho nechtěli tak ho dali sem. Když jsem mu o tobě pověděl začal jsem brečet a on mě začal uklidňovat stejným způsobem jako ty. Je možné, že ses do něho převtělil? 

S Jiminem jsme ho adoptovali. Bylo to těžké, hodně těžké. Ale když úřady viděli jaké s tím chlapcem mám pouto nechali nám ho. Znovu jsem se začal bavit s Jinem a Kookiem a je to teď lepší... Uklidňuje mě to že aspoň někdo je šťastný Jin chodí s Namem a Kookie s Taem. 

Moc mi chybíš sluníčko. Vždycky když je venku sluníčko já Jimin i Lee (ten chlapec) se podíváme za ním a něco pěkného řekněme... 

Je to hodně těžké mít Leeho doma... Má rád stejně věci co ty, jí stejná jídla co ty, dělá rád stejné věci co ty... Moc mi tě připomíná. Ale to je dobře, nechci na tebe nikdy zapomenout, ty jsi dal mému životu smysl.

Ani nevíš kolikátý dosis ti píšu a dávám ti ho s Chimem na hrob... Doufám že to vidíš, doufám že se tam nahoře máš dobře. Vím jistě že jsi v nebi, protože jsi anděl. Nic jiného být nemůžeš. Miluju tě. 

-Yoongi.

___

Tak tady máme oficiální konec téhle knížky... Doufám že se líbila. 

Když jsem tuto kapitolu psala brečela jsem... TOHLE VŮBEC NEBYLO V PLÁNU...