Please, give me a chance (Jenlisa)cz

♡sixty nine♡

Tvoji rodiče tu s
námi byly skoro týden.

Byli jsme také s Jisoo a Rosé a i
jejich rodiny se jeden den připojily.

Jenže všechno jednou končí a
i Kanya a Marco se museli vrátit
zpět do Thajska.
____________________________________________
L: ,,Dávejte na sebe pozor."

Kanya: ,,Vy taky."

Marco: ,,Dohlédni nám na ni, Jennie.
Víš jaká je."

Musela jsem se zasmát.

Nejen tomu, co řekl tvůj táta, ale
hlavně tvému 'ublíženému' výrazu.

L: ,,Já...Já se o sebe
dokážu postarat!"

Kanya: ,,My víme, zlato.
Ale přece jen, Jennie
je více spolehlivá."

,,Uletí vám letadlo, jestli
Lisa nepřestane hrát uraženou."

Marco: ,,Tak nás ještě obejměte."

Když jsme se odtáhli, viděla jsem, jak
tobě i tvojí mámě tekly slzy po tvářích.

Kanya: ,,Mějte se, holky."

,,Vy taky."

L: ,,Ahoj..."

Pak nastoupili do taxíku a
zmizeli nám z dohledu.
____________________________________________
,,Lili?"

L: ,,Hmm?"

,,Víš, napadlo mě..."

Zhluboka jsem se
nadechla a vydechla.

,,Nemyslím si, že bychom měly
zůstat v domě s Jisoo a Chae."

Otočila jsi ke mně hlavu a
věnovala mi nevěřícný pohled.

L: ,,Proč?"

,,Už spolu žijeme hrozně dlouho, navíc
my i ony potřebujeme soukromí."

Na chvíli místností zavládlo ticho.

Zamyšleně jsi se dívala k zemi.

Přišlo mi to, jako by ses
s tím smiřovala.

L: ,,Takže... si chceš
sehnat ve městě byt?"

Tvůj slabý hlas prolomil ticho.

,,Byla bych radši za nějaký menší
domek, ale i byt by prozatím stačil."

Přikývla jsi.

Místnost se znovu ocitla v tichu.

Až potom mi to došlo.

Chtěla jsi se mnou vůbec bydlet?

Bylo to moc unáhlené?

,,Liso?"

Pohladila jsem tě po ruce a
čekala na tvou reakci.

Věnovala jsi mi svůj pohled
a lehce se usmála.

L: ,,Pokud si to
opravdu přeješ."

Chvíli jsem tě pozorovala, abych
zjistila, jestli to myslíš vážně.

Přece jen to je velký krok.

,,Určitě?"

Přikývla jsi.

L: ,,Nezůstaneme tam, pokud
se necítíš pohodlně.
Stejně bychom se jednou odstěhovaly."

Je pravda, že o stěhování
jednou padlo pár slov.

Ale to už je dávno.

Ani jsme to tehdy
nemyslely vážně.

Teď to je jiné.

Chaeng a Jisoo potřebují svůj
prostor, stejně jako my.

Pokud bychom tam zůstaly,
nikdo z nás by ho neměl.

A možná bychom si
začaly lézt na nervy.

Navíc si taky chtěly založit rodinu
a u toho by měly být samy.

,,Tak jim to řekněme,
až se vrátíme."

L: ,,Chceš odejít brzy?"

,,Čím dřív, tím líp.
Můžeme zatím
zůstat u mých rodičů."

L: ,,Když tak se poptám, jestli
někdo neví o něčem volném."

Objala jsi mě okolo ramen, zatímco
jsem se na tebe s úsměvem dívala.

L: ,,Takže ty jsi přemýšlela,
že si mě vezmeš?"

S úšklebkem jsi se dívala,
jak se pomalu červenám.

Krátce jsi se zasmála, než
jsi znovu promluvila.

L: ,,Neboj, jednou
tě o ruku požádám."