O 3 roky později
Lauren
A: Zase se to nevyprodalo
Pípla mi zpráva od Ally o tom jak se nám nevede. Naprosto to chápu, už nejsme ty puberťačky a proto dnešní generaci přestávame bavit. Je to stále a to samé pořad dokola.
Několikrát jsme se s holkama bavili o tom že to rozpustíme a každá půjde pracovat svoji cestou, ale zůstaneme parta. Myslím že náš poslední koncert se blíží. Nevím co bez nich budu dělat.
M: jak to vypadá? Už nejsem nejmladší Lolo a táhle firma je v naší rodině po generace. Pokud ji nepřevezmeš, Jauregui company můžeme rovnou zavřít.
Přišla mi zpráva od táty jako by mi četl myšlenky. Už několik let se mi do hlavy snaží vnutit myšlenku že budu sedět celý dny zavřená v kanceláři s kupou papíru. Vždycky moje výmluva byla "fifth harmony" jenže moc dobře ví že se nám poslední dobou nedaří, ale chci dělat co mě baví a to je zpěv. Přemýšlím o tom že zkusím sólovou dráhu, ale pokud to nevyjde tak nevím co budu dělat.
Z myšlenek mě vrátil do reality zvonek u vchodových dveří, kdo co chce tak pozdě večer? Zvedla jsem se ze své židle v pracovně a vydala se po schodech zjistit kdo to je.
"Dáš si?" Nadzvedla láhev šampaňského menší brunetka. "Camilo co tu děláš tak pozdě?" S úlevou že to není nějaký zloděj (zloděj? Zloděj by totiž určitě zvonil na zvonek Lauren) jsem ji pustila do předsíně. "Děje se něco Lo?" Zeptala se ustaraně když si všimla že mi její přítomnost nezvedla náladu jako obvykle. "Jde o budoucnost" posadila jsem se na gauč a hlavu si dala mezi ruce. "Zvládneme to, neboj se" objala mě tak jak to nikdo jiný neumí. Pokusila jsem se uklidnit její ustaraný obličej mým úsměvem.
"Kam jdeš?" Nechápala když jsem se začala zvedat z gauče. "Pro skleničky ne?" Odpověděla jsem se smíchem v hlase a odešla do kuchyně.
