SLIBUJI

Tělo bez duše

Dny ve škole utíkaly jako voda a každým dalším dnem, jsme byli o krůček blíž k tomu prokletému víkendovému večírku. Neznámé místo, neznámí lidé. Celý školní týden jsem byla v jednom kole. Samé písemky a hromada slohových prací. Neměla jsem ani chvíli čas přemýšlet nad tím, jakou rychlostí se k tomu všemu blížíme.

,,Už víš, co si dnes večer vezmeš na sebe?" zašeptala mi Rous při hodině matematiky, kterou vedl náš třídní učitel Greaves. Pan Greaves byl vždycky senzační chlapík. Byl to ten nejpozitivnější člověk, kterého můžete poznat a to i přes to, jak moc si ho spolužáci skrz jeho baculatou postavu dobírali. Minulý rok mu při autonehodě zemřel syn a sním odešel i kousek pana Greavese. Za ten rok se ani jednou neusmál a ani jednou neprojevil jakoukoliv emoci. Od té doby se z něj stalo pouze chodící tělo bez duše.

,,Jo, už mám nějakou představu," zalhala jsem jí a dál sledovala našeho zničeného učitele, který pro nás s vráskami na čele připravoval další příklady.

,,Máme tu na tento příklad nějakého dobrovolníka?" zamumlal tiše pan Greaves a s povzdechem se posadil na svojí židli.

,, Co takhle Myersová? Ta k tabuli nikdy nechodí a to není fér. Je mi úplně jedno, že je nějaká vadná nebo co, měla by mít stejný přístup jako mi ostatní!" vykřikla Rachel a já cítila, jak mě do zad propaluje její pohled.

,,Zavři hubu ty umělá mrcho!" vyhrkla na ni Rose a utřela mi z tváře stékající slzu. Nesnáším se za to, jak lehce se nechám rozhodit a hlavně nesnáším Rachel.

,, A dost! Vidím Rachel, že příklad si chceš jít vyřešit ty. A aby jsi si zapamatovala, jak se u mě v hodně chovat, budu tě tu ve tři hodiny čekat. Jsi po škole a můžeš být ráda, že nejdu rovnou za ředitelkou," pronesl naštvaně pan Greaves a já mu za to byla vděčná. On byl totiž jediný učitel, který moji fobii z lidí chápal a jako jediný mě nikdy do ničeho nenutil.

Chvíli na to naštěstí zazvonilo a já poslala Rose do šatny napřed. Došla jsem k učitelskému stolu za kterým si pan Greaves uklízel své poznámky do svého kufříku a chvíli ho jen pozorovala. Přemýšlela jsem jak správně začít, ale on byl rychlejší.

,,Nemusíš mi děkovat Jessico. Jsi velmi výjimečná, chytrá dívka a nikdy o tom nesmíš pochybovat. Buď sama sebou a ničím se netrap," řekl mi a zvedl ke mě své hnědé oči, které měl schované pod dioptrickými brýlemi.

Bylo v nich vidět tolik bolesti a utrpení, že bylo velmi obtížné mu pohled opětovat. ,,To samé bych mohla říct i já vám. Takhle to přeci dál nejde. Musíte zase najít sám sebe a je mi jasné, že přesně tohle by si přál i váš syn. Bolí to já vím, ale on vás doopravdy nikdy neopustil a nikdy neopustí,"odpověděla jsem a ze široka se na něj usmála.

,,Rodiče na tebe musí být opravdu pyšní. Teď už si běž užít víkend a neboj se, slečna Rachel si tu pár hodin pobude.V mé třídě žádnou šikanu nestrpím," ujistil mě se slabým úsměvem na rtech a jedním okem na mě mrkl. Rozloučila jsem se sním a vydala se do šatny kde na mě čekala Rosie.

,,Jess, jsi v pořádku? Kašli na ni,vždyť je ubohá," vyhrkla na mě hned co jsem ji našla nervozně pochodovat u mé skříňky.

,,Klid, všechno je v pořádku. Vždyť jsem skoro dospělá, nemusíš se o mě pořád tolik strachovat," ujistila jsem ji a silně ji objala. V její náručí jako by žádné problémy neexistovaly. Tolik mě to uklidňovalo. ,,Tak pojď, nebudeme tu přece tvrdnou celý den. Jdeme se připravit na tu dnešní katastrofu," dodala jsem a odtáhla se od ni. Byla jsem na sebe pyšná za to, že jsem našeho nešťastného pana Greavese přiměla k úsměvu a i přes bolest, kterou mi Rachel před chvílí způsobila ,opouštěla školu opravdu šťastná.

Mamce jsem dnes ráno nakecala, že Rose pořádá pyžamovou párty, na kterou dorazí i spousta holek ze třídy, a že bych tam ráda přespala s nimi. Věděla jsem totiž, že bude mít mamka radost z toho, že si chci najít nové přátelé a že tak nebude mít žádné námitky. Nechtěla jsem jí lhát, ale byla to jediná možnost, jak se na večírek dostat. Slíbila jsem, že ji budu co nejvíc psát, aby se nemusela strachovat a sbalila si s sebou všechny potřebné věci, abych se už po škole nemusela vracet.

U Rous nebyl opět nikdo doma a my se tak nerušeně daly do velkých příprav na dnešní večer. Zatím co si Rous pečlivě upravovala svůj make-up, jsem se převlékla do svých starých džínů a svého obyčejného, bílého topu . Sice nevím jaké oblečení je na večírek vhodné, ale byla jsem se svým výběrem spokojená. Vyšla jsem z koupelny a spatřila Rose, která se prohlížela v jejím velkém, nástěnném zrcadle. Na sobě měla černé mini kraťasy a upnuté krajkované tílko, které ji zvýrazňovalo její obdařený hrudník. Při pohledu na ni jsem ztratila všechnu sebejistotu, kterou jsem v koupelně nahrabala. Rosie mě sjela pohledem a s lehce nakrčeným nosem zakroutila nesouhlasně hlavou.

,,Zlato, víš že tě mám ráda, ale tohle je děs. Vypadáš, jako by jsi se právě chystala na nudný piknik s rodinou a ne na největší večírek jaký asi kdy zažijeme," zhodnotila můj příšerný výběr a já věděla, že má naprostou pravdu.

,,Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale pomůžeš mi něco vybrat prosím?" požádala jsem Rose, která po mých slovech odešla do své přepychové šatny. Vrátila se s krátkou, džínovou sukní a obyčejným bílým tílkem. Na můj vkus mi přišla sukně až moc krátká, ale rozhodla jsem se ji věřit a bez námitek si věci oblékla. Rous se ujala i mého líčení a na moje přání ho udělala o dost jemnější než to její.

,,Tak za tohle, bych si zasloužila svoji hvězdu na chodníku slávy," zavtipkovala Rous, když byla se svým dílem hotová a já sní musela souhlasit. Nemohla jsem se odtrhnout od zrcadla a pořád se prohlížela ze všech stran. Takhle nádherně jsem ještě nikdy nevypadala. Najednou mi ani příliš krátká sukně nedělala žádné starosti. Měla jsem zpátky své pochroumané sebevědomí, které bylo vyšší než kdykoliv před tím a já jsem věděla, že mi ho už nikdo nesebere.

O půl osmé večer zaparkovalo na příjezdové cestě černé BMW, které patřilo panu Gloverovi. Rosie mi naposledy zopakovala lež, kterou si pro jejího otce připravila a poté jsme se vydaly k autu. Její otec už netrpělivě troubil a bubnoval si prsty o volant. Rosie se usadila na místo spolujezdce a já si vezla dozadu přímo za ni. Pozdravila jsem ho až zbytečně moc přeslazeným tonem a on mi s neutrálním výrazem pozdrav oplatil. Vypadal velmi unaveně. Měl povislá ramena a ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jeho unavené oči, které zdobily dva velké, tmavé kruhy.

,,Co vám tak dlouho trvalo? Nemám celou noc na to, abych vás vozil po městě. Brzy ráno mě čeká důležitá schůzka a Rose, nepřej si mě jestli kvůli tomuhle vašemu výletu přijdu pozdě," obořil se na ni její otec a já jen mlčky hleděla z okna.

,,Nezlob se tati. Naše kamarádka dnes pořádá opožděnou narozeninovou oslavu a moc by ji mrzelo, kdybychom tam s Jess nepřišli," zalhala mu Rous a já se modlila, aby mu nepřišlo divné, že pro naši imaginární kamarádku neneseme žádný dárek.

Pan Glover si promnul oči a s povzdechem vyjel z jejich příjezdové cesty. Celou cestu bylo kromě tlumeného zvuku, který vycházel z rádia hrobové ticho. Po dvacetiminutové jízdě jsme zastavily na adrese, kterou tehdy dostala Rous na pouti od toho blonďáka a chystali se vystoupit.

,,Rose dávejte na sebe pozor," dodal její táta a já mu poděkovala za odvoz. Vystoupili jsme a ještě mu zamávali na cestu.

,,Připravená na nejlepší večer na světě?" zeptala se mě po té, co její táta odjel z dohledu.

,,Ne," odpověděla jsem ji upřímně a ruku v ruce jsme se obě vydali ke dveřím toho obrovského domu.