Hrob nás všech

Nevraživost

8. červenec 1916 9:00

Claude seděl u lůžka na konci zdravotnického stanu a těkal očima kolem sebe. Všude panoval chaos, lidé spěchali, tlačili se a zakopávali o raněné vojáky ležící na zemi. Ti tiše naříkali, vzpínali ruce vzhůru a dovolávali se svých matek. Claudovi se sevřelo hrdlo.
Sestry pobíhaly kolem, snažily se pomoct každému vojákovi, ale nebylo jich dostatek, a tak dělaly to, na co jim síly stačily.

Čety, které je osvobodily ze zajetí, se nyní vracely z bojiště a střídaly se s jinými. Vojáci přicházeli po houfech, jiní osamoceně anebo po malých skupinkách. Nosili raněné a vlekli sebou i zajaté Němce. Někteří ranění šli po svých, usmívali se, neboť přežili jatka. Jiní však leželi na nosítkách a modlili se, aby stále dýchali, dokud je nedonesou k lékařům. Taky se báli amputace. Říkalo se radši smrt než amputace.
Vojáci měli rány na rychlo uvázané, z bandáží prosakovala krev a upozorňovala, že by měli lékaři jednat kvapně.

Claude se ohlédl na lůžko. Kvůli nervům měl žaludek jako na vodě. Thomas ležel po pravici a těžce oddychoval. Život v zajetí nebyl žádný med, kord když bylo známo, jaké nepřátelství mezi Francouzi a Němci panuje. Oba národy se nenáviděly až za hranice pološílenosti. Thomas onemocněl a nakonec se z toho vyklubal zápal plic. Kdyby je neosvobodili, patrně by zemřel.

Nyní se zmítal někde mezi životem a smrtí, tvář měl červenou horečkou, na čele kapky potu, ale bojoval. Přikryli jej třemi dekami, aby se vypotil, nemělo cenu jej nechávat v uniformě, když jej museli několikrát denně převlíkat z propoceného oblečení, tudíž ležel jen v košili a podvlíkačkách.

Claude i ostatní u něj vysedávali a dávali tak na něj bláhově pozor. Leč ani zbylá trojice na tom nebyla nejlíp, ale nevzdávali se. Clauda nejvíce sžíral pohled na britské vojáky, kteří zajali během svého útoku Němce. Zajatci s nimi pochodovali, občas nesli raněné, ale jinak se k nim Britové chovali jako ke svým druhům. Když usedli na zem, asi patnáct metrů od lékařského stanu, začali společně žertovat a popichovat se. V Claudovi vřel vztek. Nasupeně se zvedl a zamířil k Pierrovi, který společně s Paulem postával u kantýny.

„Jak je Thomasovi?" ptal se ho Paul ustaraně. Jeho tvář byla bledá strachy a vystouplé lícní kosti jen dokazovaly, jak málo byli krmeni během zajetí.

„Identicky jako včera," zabručel, čímž mladíkovi přidal jen více vrásek. „Spatřili jste, jak jednají s těmi skopčáky?!"

„Měli by tedy bojovati společně proti nám," přitakal Paul jedovatě.
„Ta vaše naučená nenávist je tristní," opáčil Pierre, když se na ně zamračil.
„Cože?"
Pierre ukázal na pětici Britů, jež zajatému Němci sebrala pickelhaube a nasazovala si ji dokola, přičemž se nekontrolovaně chechtala. Němci nezbývalo nic jiného, než se k nim přidat, leč v jeho očích se nezrcadlila žádná zášť. Byl rád, že již nemusí bojovat.

„Hovořil jsem s jedním hochem od nás, jenž rozumí plynně anglicky. Rokoval s Brity, poněvadž se mu také příčilo jejich chování k Němcům. Rozpačitě na něj pohlíželi, neboť pro ně jsou tihle skopčáci jen ustrašené děti, jako jsme my všichni. Jsou to samí synové řezníků, studenti, ševci, kteří jen plní rozkazy. Britové se nenechají ovlivniti záští, a tudíž skutečně spatřují, jak je válka absurdní! Děti bojují proti dětem. Děti mrzačí děti. Děti zabíjí..."

Claude a Paul na něj nevěřícně zírali, až se zdálo, že se v nich něco zlomilo. Když teď hleděli na zajaté Němce, vnímali je opravdu jenom jako náctileté kluky, ne o moc starší než oni sami, jimž válka ukradla nevinnost a vrhla je do krvavé mašinérie. Byli úplně stejní jako Claude, Paul, Thomas a Pierre, byť jako všichni ostatní. Válku začali ti nahoře a děti pro ně bojovaly. Leč nevraživost, jež stále kolovala jejich žilami, přetrvávala. Pierre jim to viděl na očích, neboť nepřátelství mezi Francouzi a Němci bylo v obou národech hluboce zakořeněno.