Hrob nás všech

Veš

Pierre byl na cestě k lékařskému stanu. Byl na řadě a stejně by nikdo jiný za Thomasem ani jít nemohl. Claude seděl na druhé straně a nechával si ošetřit řezné rány, které mu uštědřily střepiny z granátu. Jedna jej zasáhla do paže, druhá mu poranila bok a třetí jej škrábla na krku. Všechny tři se musely vydezinfikovat a zašít. Zejména ta na krku – ta byla nejhorší. A Paul se snažil utopit obrázek umírajícího hocha s vyvrhnutými střevy alkoholem.

Pierre procházel kolem stovky vojáků, kteří leželi na trávě a odpočívali. Přesněji řečeno – snažili se vstřebat všechny ty hrůzy, kterým čelili a pokusit se i nadále nějak fungovat. Pierre si všiml, že tak desítka z nich se nekontrolovaně třásla a v jejich očích se zrcadlil strach. Patrně je pošlou domů na dovolenou, aby se dali dohromady. Otázkou však zůstávalo, jestli to bude někdy vůbec možné.

Došel ke stanu a automaticky usedl k Thomasově lůžku. Zahleděl se do dálky. Pořád slyšel dunění bitvy, nyní však jen slabě, ale stejně mu způsobovalo husí kůži. Krajina se opravdu změnila v nepoznání. Všude, kam dohlédl, uviděl jen síť zákopů, krátery, kterých bylo až příliš a stromy rozpůlené v půli. Samé bahno, nikde ani známka po zelenkavé trávě a zápach smrti se nesl celým táborem. Na bojišti byl patrný mnohem silněji, vyzýval člověka k opatrnosti a znázorňoval, jak malou cenu lidský život má.

Pierre si povzdechl. Nejraději by se vrátil domů. Do jejich malebného městečka, malého domečku na předměstí, za rodinou. Za jeho mladou ženou a ročním synkem. Ti mu chyběli ze všeho nejvíce. Proklínal Německo za to, že jej odvedlo od rodiny, že nespatří na vlastní oči, jak Madelon vyrůstá, jak dělá první krůčky, jak říká mámo a táto, jak je šťastný. Zpod košile si vytáhl svůj zlatý medailonek. Dárek od Monique. Aby věděl, že na něj stále čekají a myslí.

V oválném medailonku byla vložena malá fotografie Monique a Madelona. Monique jej drží v náručí, je zabalený v dečkách a spokojeně spí. Mladičká Francouzka zrovinka vzhlédla od svého uzlíčku štěstí, když fotograf zmáčkl spoušť. Zachytil tak perfektní okamžik. Monique se usmívala od ucha k uchu a v očích se jí odrážela jiskra života a naprosté blaženosti. Pošetile přejel prstem po její tváři, představoval si, jak jí hladí po jejích dlouhých kudrnatých kaštanových vlasech a přísahal by, že ucítil její krásnou vůni. Medailonek mu vehnal slzy do očí, proto jej rozhodně schoval opět pod košili. Zastuděl jej.

Chyběly mu knihy. To byla jeho vášeň. Bez nich se cítil jako analfabet, jakoby velká část jeho osobnosti odumřela.
Knihy šly ruku v ruce i s jeho povoláním, pracoval jako učitel ve škole. Měl na starosti svou třídu a děti byly zarmouceny, když se dozvěděly, že jejich nejoblíbenější učitel odchází bojovat na frontu. Nevěděly, jestli to není naposledy, co jej vidí. Pierre to také nevěděl. Ale dělal vše proto, aby se navrátil. Dnem i nocí se modlil k Nejvyššímu, aby nad ním držel stráž, ačkoliv jej nahlodávala myšlenka rovna rouhání. Kdyby Bůh existoval, přece by nedovolil, aby tolik mladých lidí trpělo. Nikdy by přeci nepřipustil, aby se válčilo. Cítil se mizerně, poněvadž mu nic nedávalo smysl. Ale jedno věděl určitě – přežije.

Obrátil se na Thomase. A vtom vyskočil na nohy.

„Co se t-"

Na lůžku neležel Thomas, nýbrž ryšavý voják s plnovousem, který spal. Pierre si všiml, že měl ovázanou ruku. Co ruku! Pouhý pahýl, který mu zůstal. Lékaři mu ji amputovali nad loktem a válka pro něj na dlouhou dobu skončila. Necítil se však jako klikař.

Pierra polilo horko. Nechápal, co se to děje. Kde se Thomas poděl a co to vůbec znamená. Vyhledal nejbližší sestru a neomaleně ji odtáhl stranou, když zrovna chtěla otřít čelo nemocnému vojákovi. Pohlédla na něj svými velkýma modrýma očima. Zamrkala řasy.