Hrob nás všech

Dopis I

Drazí kamarádi,

píši Vám, abyste se o mne nebáli, byť předjímám, že to je neuskutečnitelné. Daří se mi ctně, zatím rozšiřujeme síť zákopů, na bitevním poli jsem se dosud neoctnul, z čehož mi srdce plesá. Padá na mne děs, jestliže pomyslím na blížící se střetnutí s Němci, avšak o kopání se mi i zdají sny, tudíž si ni neodpočinu. Dnes má naše jednotka volný den, proto jsem se rozhodl Vám psaní poslati, netuším, kdy by mně bývali zase dovolili Vám psáti.

Buďte rádi, že Vás ještě nepovolali, Frédéricu a Juliene. Zajisté je mi známo, že to může býti jen otázka času, vždyť už povolali všechny narozené v lednu, únoru a březnu. K listopadu a prosinci to není daleko a podle padlých bych očekával, že opět započne nábor. Přece však se za Vás budu modliti, aby ještě posečkali a nebrali Vaše nevinné duše do tohoto pekla.

Lidstvo se muselo pominouti, ba dokonce zešíleti! Pravdu dím! Musí býti šílené, aby dělalo to, co dělá. Nelze představiti masakr a krveprolití, jemuž čelíme. Co teprve krajina! Samé krátery, holé pustiny bez lesů, vše mrtvé. Půda je nasáklá krví, zanechávajíc na jejím povrchu černé skvrny. Všude těla připomínající spadlé stromy – bez větví a kmenů. Leží pokojně, že by byli s to dle nich tesat sochy. Ni peklo není tak strašlivé!

Ačkoliv opravujeme zákopy i v předních liniích, nestačíme zesnulé vojáky odnášeti. Není to ni bezpečné. Střílí se dny i noci. Ti nebožtíci odpočívají v kráterech. Daleko od božských bran.
Brodíme se vodou, mrzneme, vši na nás tyjí a krysy ujídají ty, kteří na moment usnuli. I ve stoje.

Válka začala na koních s meči a přeměnila se na tuto hrůzu!

Mé modlitby směřují k Jeanovi. Nechť Tě andělé opatrují!

Brzy prý budeme muset ustupovati, nápor Němců je moc silný.

Na shledanou, přátelé.
Myslete na mne.

Claude