Hrob nás všech

Lopata a krev

21. února 1916 Verdun 12:00

Dorazili na místo. Ze šedesáti aut vyskakovaly nové posily, doufající, že posádky pevností přežily drsné ostřelování trvající přes sedm hodin. Do vozů nastupovali studenti, dělníci, farmáři, staří pánové, bytosti, které měly význam, cíle, sny a rodiny, kterým na nich záleželo. Leč z aut vystupovali vojáci, bezejmenné, bezvýznamné schránky, které měly nahradit ty ledové a bez citu.

Posádka každého auta dostala svého kapitána, který měl svou skupinu seznámit s aktuálním děním a přidělit jim úkoly. Bojovat se hned nešlo. To by bylo dost kontraproduktivní. Nejdříve se nováčci museli adaptovat.

Claudova skupina patřila pod kapitána André Crépina. Vysoký čtyřicátník s prorostlým knírem, který prokvétal stříbrem, a výrazným hlasem, jenž je zavedl za budovu kantýny.
Na bojiště a jeho blízké okolí se slehla neproniknutelná mlha, způsobená nepřetržitým ostřelováním, které skončilo před hodinou. Claude nyní slyšel rachot kulometů. Francouzských. Projížděl jím jako zubatá ocel.

Crépinova skupina obešla zděnou kantýnu, ve které vysedávala jiná, nově příchozí skupina a s odhodláním zrcadlící se jim v očích, poslouchali zase svého kapitána. Crépin jim udělil rozkaz, aby se usadili do trávy. Chtěl začít svůj proslov. Mít to rychle z krku jako sloupnutí náplasti. Těšil se konečně na odpočinek. Od brzkého rána se nezastavil. Zaučoval nováčky, kteří se chrlili k Verdunu po tisících, a posílal je na nejrůznější práce, aby si zvykali, než je pošlou skutečně bojovat. Ale pořád lepší zaučovat, než být tam. V centru dění. Mezi krátery.

„Situace je následující," prohlásil bez okolků, když na každého významně pohlédl. Claudovi se zdálo, jakoby mu Crépin viděl až do žaludku. Zachvěl se. Možná i zimou, poněvadž seděli na promáčené půdě a on cítil, jak jeho vojenské kalhoty nasávají vodu ze země snadno jako houba.

„Německá artilerie ostřelovala naše pozice přesně sedm hodin, čtrnáct minut. Na jejich ofenzivu jsme nebyli dostatečně připraveni, utrpěli jsme těžké ztráty. Exaktní počty a stav pevností a zákopů teprve uzříme, musíme vyčkati, až klesne opar. Avšak domníváme se toho nejhoršího. Leč zdařilo se nám zastaviti postup Němců, proto ta palba kulometů. Ubírali se jako na vycházce, myslili si, že nás zcela srazili na kolena. Nýbrž zem se potřísnila jejich krví!" zaburácel hrdě, až mu koutky úst zacukaly.

„Předveďme těm skopčákům, že nás Francouze jen tak neporazí! My se nedáme! Zvláště když vpadnou na naše území! Ohrožují naši suverenitu. Přátelé," oslovil svou jednotku náhle, aby ani na moment nezapochybovali, že je na jejich straně, byť po začátečním proslovu zapomene na jejich tváře a zanechá je svému osudu.

„V této hodině nesmíme zaháleti, celá Francie na nás spoléhá a my ji nesmíme nechati na holičkách! Myslete na Francii, až budete na bojišti. Myslete na Francii, až budete státi nepříteli tváří v tvář. Myslete na Francii, až budete tisknouti spoušť. Myslete na Francii, až poslední nepřátelský bojovník padne! Za Francii!"

„Za Francii!" zvolali všichni, až se zdálo, že jejich výkřik přehlušil střílení, a že žádná válka ani není. Leč to bylo bláhové. Kdyby měla válka skončit, pominula by již v roce 1914. To však státníci a císařové nechtějí. Nezáleží jim na blahobytu své země a obyvatel. Chtějí si jen nahrabat své vily zlatem, plavat si v přepychu a radovat se, že se území podstatně rozšířilo, že jsou nejsilnější napříč Evropou, ba dokonce světem! Už se však nezaobírají tím, že jejich peníze, drahé kovy, automobily a domy jsou zašpiněny krví nevinných lidí, které bez milosti nahnali do války. Umírají pro ně, hynou pro jejich bohatství a marnivost, leč sami nemají nic a ani nic nedostanou. Jediné, co jim bohatí páni dopřejí, je smrt. Zatracení. A mělký, bezejmenný hrob.