Hrob nás všech

Potrava pro kulomety

24. října 1916 17:00 pevnost Douamont

Tři francouzské divize operovaly z pravého boku řeky Meuse, podpořeny artilerií v zádech, směrem k pevnosti Douamont. Generál Charles Mangin, jenž velel tomuto úseku, si již o tři dny dříve připravil pevnou půdu k útoku – dělostřelectvo nepřetržitě pálilo pumu za pumou a Němci se čím dál více propadali do země.

Jednotky postupovaly, přeskočily první linie zákopů a pochodovavše jako jeden muž, zaútočily na Němce okupující nejvýznamnější francouzskou pevnost již přes osm měsíců. Bylo to tedy otázkou cti, konečně Douamont osvobodit a zároveň vypudit Němce z francouzského území.

Dirigent stále pobízel artilerii, aby hřmotně hrála, zatímco Paul a Claude křečovitě svírali automatické pušky Browning v rukou. Nikomu nebylo do zpěvu. Přestože měli významnou pomoc dělostřelectva, stáli tváří v tvář německým kulometům, které je dokážou pokosit, než stačí mrknout. Nestačí se ani bránit, ani zneškodnit střelce. Cítili se bezmocně, jakoby nesměli změnit svůj osud. Jen akceptovat smrt takovou, jaká byla. Přestože jí mohli předejít.

Vždy to byl vabank, když se ocitli na území nikoho či jen v zákopech, ale rizika nebyla tak velká jako teď. Zprvu se zdálo, že Margin opravdu vytvořil nevídanou vojenskou operaci, když artilerie zaznamenala 22. října značné úspěchy, ale Claudovi a Paulovi, všem zatvrzelým vojákům, bylo nadmíru jasné, že se stanou potravou pro kulomety. Není šance, že by se dokázali probojovat až k nim. Ale takový byl rozkaz. Zničit německé kulomety, zabránit křížové palbě a pobití půlky divize a dobýt Douamont. Claude tušil, že mnoho vojáků padne. Opravdu mnoho. Možná i on mezi nimi.

„Je to sebevražda..." zamumlal nevěřícně Claude a nestrachoval se, že by jej někdo býval slyšel, protože artilerie mu kryla záda. Ani on sám se neslyšel, nemít vnitřní hlas.

Štěkot prvních kulometů připravil o život nešťastníky v prvních liniích a ti za nimi prosili pána boha, aby je ušetřil, leč i oni se poroučeli k zemi, proděravěni kulkami. Francouzi se snažili střílet, co jim síly stačily a podařilo se jim zasáhnout několik německých kulometníků, ale úlevu pro mužstvo to nepřineslo.

Bylo to jako poprava. Dalších deset prosím. Postavit. Zamířit. Pal! A dalších deset prosím. Pořád jako na kolotoči. Tento útok Claudovi vůbec nepřipomínal vojenskou operaci. Jen jakýsi bezvýsledný pokus o rychlé obsazení Douaumontu bez ohledu na ztráty. Jakoby ti muži, co nasazovali své životy, neznamenali nic! A pravda. Tady opravdu představovali jen položku, jež mohla být nahrazena další. Tito muži ale mají rodiny, ženy, děti, přátele, koníčky a vášně, pro které stále dýchají, stále pochodují, stále fungují, leč marně.

Jaký výsměch!

Všude kolem Clauda umírají, klesají na kolena či rovnou na bok, zborcení vlastní krví a s bolestivou grimasou odrážející se jim ve tvářích. Tak živé a radostné bytosti uhasínají a přeměňují se na černé, rozkládající se panáky, kteří se stanou potravou pro krysy.

Když střelba nezabírala, použili Francouzi granáty. Semkli se jako rodina, půlka zaměstnávala Němce granáty a druhá je běžela odstřihnout palbou. Takhle už realita nevypadala tak pochmurně, když si všichni hlídali záda. Najednou i přes přicházející se šero prosvitlo světlo.
Leč kulomety dále dělaly paseku. Likvidovaly kohokoliv, kdo se přiblížil a nemilosrdně zabíjely i ty, co se snažili raněné odtáhnout do bezpečí.
Krev stříkala, zaplavovala hrdla, dusila a paralyzovala, ale stejně se kulky nedokázaly rovnat granátům. Zdaleka ne artilerii. To ona měla na svědomí nejvíce mrtvých. A byla to také ona, kdo je trhal a házel, kam se jí zachtělo, zanechávajíc je neidentifikovatelné, bez možnosti zjištění, odkud pocházeli, jakou barvu vlasů měli, jestlipak na ně někdo doma čeká. Bez možnosti informovat rodinu. Bez řádného pohřbu, bez řádného uctění. Skončí nahromadě v památníku Douaumont. Bez ohledu na národnost. Pospolu. Pospolu proti peklu.