Poslední smích [PŘEKLAD] ✘

Kapitola 4

Cesta k mostu trvá asi pět minut. Jdeme velmi pomalu po kamene cestičce.
Opřu se o studené železné zábradlí. Dívám se přes most, nikdo tu není všichni se před zimou schovávají v teple svých domovů.
,,Tento pohled je opravdu ohromující, zejména pro takové místo" Jerome sedí na zábradlí.
,,To je" odpovím jednoduše.
,,Jerome co to děláš!" sděsím se, když se pustí římsy.
,,Co?" pokrčí rameny.
,,Jen počkej až spadneš."
,,No tak pojď za mnou" zasměje se a natáhne ruku.
,,Ne nechci se zabít."
,,Jen pojď."
,,Dobře" vydechne, chytne mě silou za pas a posadí vedle sebe.
,,Jerome proč jsi to udělal" začnu se třást, když se podívám směrem dolů.
,,Po dobrém to s tebou nešlo."
,,Nenavidim tě" zavřčím.
,,Taky tě miluju Al" řekne mezi záchvaty smíchu.
,,Vážně Jerome... mám strach."
,,Aw Al se mnou se bát nemusíš, nespadneš slibuju."
Postaví se na římsu a pomalu udělá pár kroků.
,,Neboj připoj se ke mně."
,,Když já nevím... nemyslím si že to dokážu."
,,Jasně že dokážeš dělej to co já" natáhne dlaň.
Opatrně jej vezmu za ruku a udělám s polu s ním dva kroky.
,,Vidíš není to tak špatný" zamumlá.
Proč mě vždy přemluví k takovým věcem.
,,Co se děje?" zeptá se při pohledu na muj výraz ve tváři.
,,Nic jen se snažím nemyslet na to co je dole" zákoktám.
,,Říkal jsem ať o tom nepřemýšlíš" znovu se rozejde po okraji.
,,Jaká je průměrná délka života člověka?"
,,Hmm nevím kolem sedmdesáti let" snažím se vykoktat.
Jerome odtrhne hlavu od oblohy.
,,Myslím že padesát tři, to znamená, že máš spoustu času, proč tedy nezkusit něco takového? Proč nebýt sám sebou? Buď svobodná nebuď vězněm své úzké mysli."
,,Souhlasim" řeknu po chvíli přemýšlení a pustím se jeho ruky.
,,Za tvé rozhodnutí jsem rád."
Chvíli jen tak lozíme po stromech, chystáme brouky, dokonce i zertujeme o mém otci.

Běžíme ke dveřím přívěsu, zabušíme na přívěs a schovame se v křoví.
Trvá to nějakou dobu, ale otec konečně otevře dveře.
,,Co" zákřičí naštvaně.
Vypadá stejně jako vždy: lahev v ruce, špinavá košile.
Chvíli stojí, ale za chvíli rozčíleně zabouchne dveře.
Tentokrát zaklepe Jerome s velkým úsměvem. Pěstmi silně zabuší na dveře až se otřesou.
Poté se rozběhne do našeho úkrytu.
,,Co pořád sakra chcete!"
Uslyším bušící kroky směrem ke dveřím, dveře se rozleti, jeho tvář sítě rudá, v ruce ta stejná láhev o něco prázdnější.
Otec hodí láhev o zem až malé střípky dopadnou přímo před nás.
„Myslím, že bychom měli jít" roztřeseně se podívám na Jeroma, který zakroutí záporně hlavou.
Zatnu zuby, když se otec přiblíží k naší skrýši a jeho drsný dech nasáklý alkoholem se nebezpečně přibližuje.
"Tak kde kurva jste!"
Popojde ještě kousek blíž. Spojím si s Jeromem prsty.
Po několika minutách hledání to otec vzdá a opět záleze do karavanu.
,,Vidíš?" zasměje se Jerome.
,,Opravdu jsem si myslela že jsme mrtvý."
,,Podívej se na nás nemáme ani škrábnutí" povzdechne si.
„Položím ruku na své buší i srdce."
Jerome pomalu zvedne svůj prst k mé tváří. Palcem a ukazováčekem zvedne mou bradu.
"To je v pořádku zlato" pohladí mě po vlasech.
Klidně se nádechnu. Nahnu se a spojím naše rty.
,,Proč jsi tak krásná" zamotá jeden prst do mých vlásu.
Zkousnu si ret, cítím jak se usměje a nakloní k úchu: ,,Co kdybychom si zpříjemnili večer" zašeptá hladovění a vrhne se na mé rty.

Ahoj snad mi odpustíte nějaké ty chyby a nesrovnalosti, hold málo času. Snažila jsem se to upravit jak jen to šlo. Jinak prvni kapitola podle plánu jupí.