Poslední smích [PŘEKLAD] ✘

Kapitola 5

Hned ze začátku malé info, výjimečně nevyjde další kapitola v sobotu, ale v pondělí snad to nevadí.

Jerome's POV

Allison a já jdeme zpátky k mému přívěsu.
Pokud je tam moje matka, nevím
co udělám. Pokud tam má dalšího klauna tak je s ní konec.
Vezmu něco, jedno co to bude a zabiju ji. Nemůžu už dál poslouchat ty kecy.
,,Jerome?" přivede mě k realitě hlas mé sladké Al.
,,Ano?" zeptám se sladce. Usměje se a lehce zčervená.
Je opravdu krásná. Musím najít způsob jak ji pomoct, jak uvolnit její vnitřní já.
,,Doufám že tady není, jinak ta coura nepřežije" zatnu ruce v pěst. Otevřu dveře, hlavu opatrně prostřčím skrz mezeru a nahlédnu dovnitř.
Hlavu natočím k Al: ,,Myslím že tady ne-....moji radost přeruší hlasité sténání.
Celé mé tělo se náplní nekonečným hněvem, kousnu se do jazyku, abych potlačil naštvanost.
,,Myslím že je tady" Al po mně hodí starostlivý pohled.
,,Jerome prosím pojďme" zašeptá.
,,Ne neodejdeme jen proto, že to matka zase s někým dělá.
,,Stači když pustíme televizi" zavčím a zlostně vejdu.

  
S Allison sedíme na gauči, televizi naplnou hlasitost, ale pořád jsou slyšet její vzdechy.
,,JEROME" hlas mé matky mi přímo rve uši.
,,JEROME!"
,,JEROME! JÁ VÍM, ŽE MNĚ SLYŠÍŠ."
,,CO JE Matko."
,,UMYJ NÁDOBÍ HNED! SLYŠELS TO NÁDOBÍ."
Nic neudělám jen sedím se zaťatými  pěstmi.
Chvíli nejde nic slyšet pak ovšem uslyším kroky, matka vejde do pokoje.
Al mě hned chytne za ruku a snaží se uklidnit moje tělo.
,,Neslyšel jsi mě to nádobí okamžitě, ty spratku, opravdu nikdy nic neděláš."
Zaskřípu zuby, nehty zatnu hluboko  do kůže dlaně.
,,Jak se opovažuješ mi takhle říkat matko."
Matka se naštvaně zamračí a kompne kolenem přímo do mého rozkroku. Nesnesitelnou bolestí se skácím na zem.
,,Jsi v pořádku?" starostlivě mě prohladí Al.
,,Nech ho být!" zasyčí matka.
,,Já?"
Zabít ji, zabít ji, zabít ji, křičí myšlenky v hlavě představa mrtvoly a krve všude kolem.

Zvednu se ze země, chytnu zápěstí matky dřív než stačí uhodil vystrašenou Al.
Zabij ji, zabij ji, zabij ji, zabij!
,,Nevztáhneš na ni ruku rozumíš" zasyčim.
Zákoutím ji zápěstí až se ozve hlasité křupnutí a matka nevykřikne bolestí.
Zlomil jsem zápěstí děvce bleskem mi hlavou a na rtech se mi usadí úšklebek.
,,Jerome přitom jsem tvá matka."
,,Ah takže najednou jsi má matka?"
,,Mrzí mě to vynahradím ti to všechno dobře?"
,,Ne! matko teď už je na lítost a omluvy pozdě!"
,,Jak se cítíš? Máš strach? Hm?"
,,Nebo snad cítíš bolest?" úšklebek s tváře stále nezmizí.
,,Právě teď nastal čas zaplatit účet za celých osmnáct let mého života" vykročím směrem ke kuchyni.
,,Al prosím zajisti, aby ta děvka nezdrhla.
,,Dobře, cokoliv."
Chodím po kuchyni, když v tom mi do oka padne sekera se štítkem: použít v případě nouze. Pěstí rozbiju sklo, uchopím sekeru a vrátím se do obýváku.
,,Podržíš ji viď zlato" Al jemně kývne hlavou.
Sekerou se přiblížím k matce, vyděšený výraz mě potěší, rychle sekerou přejdu krk na čež se z rány vyhrne velké množství krve.
Dívám se jak matka pomalu bolestivě umírá, jak se její šaty zbarvují rudou barvou a její tělo bledne.

,,Miluju tě" zašeptá dívka za mnou a jemně mě obejme kolem pasu.
,,Já tebe taky" otočím k ní čelem a políbím.
,,Pojďme se bavit Jerome."
,,S velkou radostí."
Pohladím ji, vezmu do náruče a odnesu do postele. Jemně ji položím na matraci, obsypu ji polibky, hned na to ji rozepnu bílou košily.