AUTORSKÉ CREEPYPASTY

JEDNA NEMOC (2018)

Probudím se, a chvíli zírám do slunečného světla, protahující se skrze mé záclony. Je tu další krásný den v mém idylickém životě.

Když už se jakž takž proberu, udělám ranní hygienu a sejdu dolů po našich točitých, naleštěných schodech. Když přijdu do jídelny, vidím svoji manželku, a své krásné děti u stolu, mazající si snídani. Venku je krásně a zpívají ptáčci.

Je mi dobře. Opravdu se cítím v pohodě.

S mojí manželkou jsme se vzali před deseti lety. Koupili jsme si dům, auto a máme dvě zdravé, krásné děti. A také nejsme zrovna nejchudší. V práci se nám daří. Máme dobré vztahy se sousedy i rodinou....

Všechno se zdá být idylické. Až mě to samotného překvapuje.

Možná se poslední dobou ale přeci jen něco začíná kazit, něco, co jsem nikomu neřekl a rozhodně se nechystám.

Mluvím o své psychice. Nevím, čím to je, ale občas se mi stává, že se dostanu do stavu, kdy mi nic nepřijde reálné. Jak? Něco se vždy změní. Ale nevím co. Počítačům celkem rozumím, takže nejlehčí přirovnání k těmto změnám je, že se jedná o chyby v Matrixu, nebo tak něco.

Začalo to asi před třemi měsíci, když jsem přišel do kuchyně a viděl svou manželku černovlasou, přitom její plné, blonďaté kadeře jsou pověstné. Přiznávám, že jsem se mírně zalekl, ale trvalo to jen okamžik. Přisoudil jsem to tedy únavě a nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost.

Asi o čtrnáct dní později jsem si všiml, že když rychle otočím hlavou za sebe, vidím chvíli jen šedo. Jako by světu chvíli trvalo, než se pořádně načte. A prostě takové maličkosti. Nejspíš opravdu blbnu.

A asi před měsícem, jsem začal vnímat svět jinak. Míň reálněji. Něco se změnilo, více než dřív, ale nedokážu popsat, co. Je to jako když jedete jako malý na klouzačce, a pak stejnou jízdu podstoupíte jako starší. Jak vám ta klouzačka přijde najednou kratší a už ne tak dobrodružná, jako kdysi. A takto se mi změnil pohled na svět během ani ne půl roku. Nikdy jsem nebyl filosof, nikdy jsem nebral drogy. Nevím, čím se to tedy stalo.

Ale je to čím dál horší. Mám se snad objednat k psychiatrovi? Je to nějaký nakumulovaný, podvědomý stres z práce či tak něco? Nebo je něco špatně s mými vztahy, či dokonce zdravím?

"Na co pořád myslíš?" Zeptala jsem mě manželka dnes večer u televize "Děje se něco, zlato?" Pro ní to byl asi klidný večer, děti dávno v posteli a my před televizí u svíček, s lahví dobrého Veltlínského v ruce. Jenže já, navzdory tomu, že jsem vždy tyto večery miloval, jsem se necítil klidně.

Další změna. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale moje manželka se na mě podívala a...

Byla jiná. V tom mi vše došlo. Měl jsem celou dobu pravdu, bylo to tu celý život, jen já byl příliš slepý, než abych to dokázal vnímat. Vždy jsem byl přeci spořádaný mnichovský občan, no ne?

Ale teď už se to nedalo přehlédnout. "Tohle není skutečné" hlesl jsem paralyzován. A v tu chvíli se vše kolem mě, veškerý řád a logika světa...rozpadla. Pak nastalo temno. Absolutní nic.

Otevřel jsem oči. Byly překvapivě těžké.

Nad sebou jsem viděl jen jakési šmouhy, které se po chvíli proměnily v lidské tváře. Byla to jakási mladá, sotva plnoletá, černovlasá žena. Vedle ní dva dospělí lidé. Něco mi říkalo, že je odněkud znám. A v tom si to uvědomím. Ale... to přeci nemůže být pravda. To ne! Ale stejně se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že vše bylo vlastně úplně jinak. Moje manželka nebyla žena, jejiž blonďaté kadeře jsou pověstné. Nebyly jsme spolu ani deset let. Nemáme děti. Moji rodiče nejsou bohatí Němci, ale průměrní Češi. A mě ještě není ani 25 let.

Pokusil jsem se zvednout hlavu, ale nešlo to. Ležel jsem na lůžku s dýchací maskou, kolem mě pípaly všelijaké přístroje a hadičky mi vedou odevšad. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem ani křičet. Bylo to děsivě zvláštní.

A teď jsem si konečně vzpomněl na všechno, co mě přivedlo až sem.

Začalo to tím výletem do Thajska. Měla to být krásná dovolená s kamarády. Všechno jsme si nachystali, zakoupili letenky, ale já prostě na jednu maličkost zapomněl. Očkování proti vzteklině. Něco jsme se o ní na začátku střední učili, jako že je jediná nevyléčitelná nemoc a tak dále. Ale já nikdy nebyl moc opatrný na svý zdraví. Neřešil jsem to. Jsem Čech a tady taková nemoc prostě není. Tak co.

Ovšem v Thajsku to bylo jiný.

Neřeknu, že jsme si dovolenou neužili, ale pak, den před odjezdem, jsem narazil na toho psa. V Thajsku je toulavých psů dost. A prvně jsem si ho ani nevšiml. To až když jsem do něj omylem vrazil. Přísahám, bylo to omylem, spěchal jsem si ještě něco nakoupit před tou dlouhou cestou. Ale ted čokl si to zřejmě vyložil jako pud k útoku a kousl mě do nohy. Jenže já blbec jsem si s toho tenkrát nic nedělal. Nebylo to zas tak moc. Na hotelu jsem si to vydezinfikoval a bylo. Jaképak párání se s tím. Pak už jsem na to zapomněl.

Ale asi za tři týdny mě ta noha začala nějak divně brnět. Říkal jsem si, že jsem si asi ve fitku skřípnul nerv nebo já nevím. Bylo mi divně, byl jsem slabý. A o pár dní později jsem byl i nějak neohrabaný. Měl jsem tiky, a začal jsem vidět dvojitě. Bylo mi hůře a hůře. Naši mě vzali k doktorovi, udělali mi všechna možná vyšetření.

Ten den si pamatuji jasně. Rodiče vyšli z ordinace a brečeli. Pak jsem se dozvěděl, že mám vzteklinu. Jedinou nemoc, na kterou se ve všech případech umírá. Tedy, je pár zachráněných. Například Jeanna Giese.

Tato dívka je první přeživší této nemoci na světě.

Nakazila se od netopýra, kterého chtěla vynést z kostela.

Její doktoři přišli s novým řešením.

Vzteklina se šíří po nervových drahách až do mozku, který přeprogramuje. Pacienta tedy vpodstatě zabije jeho vzteklý mozek.

Lékaře z Ameriky napadlo, že když jí na několik dní mozek vypnou, a nechají vše na jejím imunitním systému, že se zotaví. A také zotavila.

Poté to ještě několikrát zkoušeli na jiných pacientech, ale na většině už to nevyšlo. Ale na nějakých přeci jen ano.

A pak se to pokusili udělat na mě.

Matně si ještě vzpomínám na nemocnici.

Jenže pak se něco stalo.

Nyní už je to sice rok, co jsem byl v tom kómatu, ale dodnes to nemohu pochopit.

Můj mozek byl přeci docela vyplý, téměř jako smrt. Jak jsem tedy ale mohl prožít deset let jako muž z Mnichova?

Byl to jen sen, nebo něco víc?

A ještě něco, když jsem se zase naučil správně mluvit, všechny překvapilo, že jsem dokázal mluvit tak dobře německy, ikdyž před tím jsem znal jen slovíčko "Scheiẞe".

Od té doby beru antidepresiva. Nemohl jsem vystát ten stesk po mojí blonďaté manželce a dvou dětech. Nikdy už je neuvidím. Nikdy už neuslyším jejich smích.

Nikdy už neucítím vůni toho krásného a útulného domu. Doktoři mi zachránili jeden život, ale o druhý mě připravili.

Ale možná že když si dnes vezmu antidepresiv víc, než je maximální dávka, mohu mít alespoň malou šanci se s nimi zase setkat. Možná se pak zase proberu v nemocnici. Ale za tu krásnou chvíli to stojí.

A nebo ne?