AUTORSKÉ CREEPYPASTY

KYBORG VE ZBRANI (2020)

Žijeme v době provoněné technologiemi. 

Nejdříve přišla průmyslová revoluce - objev síly poháněné parou, poté vynález elektřiny, následně automatizace a digitalizace. 

Nyní, v prvních dekádách nového tisíciletí se lidé začínají spojovat se stroji. Toho, že pomocí stroje se dají vylepšit lidské schopnosti a dovednosti, samozřejmě ihned využila armáda, která v naší zemi zahájila program na tvoření vojáků - kyborgů. Neřeknu, ke kterému státu přísluším, ani kdy přesně se to stalo. Některé věci mají zůstat v tajnosti. Jedno je ale jisté - já jsem byl jedním z dobrovolníků, kteří chtěli propojit svoji organickou schránku s něčím novým. Vždycky jsem byl nadšenec do techniky a vždy jsem měl snížený pud sebezáchovy, čili jsem byl úplně ideální kandidát. 

Takže jsem se nebál toho, co mě čeká. 

Naše základna a výzkumné laboratoře jsou jedny z nejmodernějších, které armáda má. Ale stejně musím přiznat, že když jsem ležel na operačním stole, pocítil jsem něco jako… náznak trémy a strachu. 

Neměl jsem tak úplně strach z toho, že by se to mohlo podělat, ale spíše z toho, co bude potom. Kyborgizace mi totiž neměla vylepšit jen fyzické schopnosti, ale i smysly. Měl jsem například získat preciznější sluch a vnímání ultrafialového světla a infračerveného záření pro noční vidění. Měl jsem cítit vůně 10× lépe než běžný člověk a jiné dovednosti.

Ve výcviku jsem si prošel mnohými fyzickými zátěžemi, spánkové deprivace a tak dále, ale tohle bude něco jiného. Tohle bude zakušení prožitků, které jsem nikdy předtím neměl a nikdo neví, jak se s tím můj mozek popere. To už jsem ale cítil, jak mi anesteziolog přiložil masku na obličej a zanedlouho se mi zatmělo před očima. 

Probudil jsem se v poměrně zatemnělé místnosti, která mne zřejmě měla, díky relativní senzorické deprivaci, ochránit před prvotním šokem. V tom vstoupili dva doktoři. Už jenom zvuk jejich kroků v sobě měl jakousi hloubku a detaily, které jsem předtím nebyl s to zaznamenat a automaticky se mi v mozku vytvořila 3D echolokační mapa místnosti. 

Přišli za mnou a řekli mi, že operace se povedla výborně a seznámili mě se vším, co bytí kyborgem obnáší. Řekli mi, že pro lepší soužití s mými vlastními smysly a pro lepší kompatibilitu s technologickými zařízeními využívající práce s

omezeným spektrem světla, budu mít zrak ovládaný svým mozkem přes extrémně zabezpečené rozhraní. Laicky řečeno si budu moct ovládat vlastní barvocit pouhou myšlenkou. 

Vítr mi čechral vlasy a já stál před naší základnou a sledoval úsvit slunce. Ultrafialového slunce. Musel jsem rozdýchávat tu nádheru. Nikdy před tím, jsem si ultrafialovou barvu představit nedokázal - jak bych taky mohl, když ji můj mozek nikdy neviděl? Prozřel jsem, že věci, o kterých jsem dříve uvažoval málo, či jen v určitých konceptech, skutečně existují. Zkusil jsem si dát několik koleček. Šlo to překvapivě lehce. Věděl jsem ale, že v mém těle je ještě mnohem větší potenciál. Podíval jsem se na ten nejvyšší strom, co tu rostl. Byl to vysoký rozložitý dub. Mohlo mu být tak 200 let. Než jsem vůbec stačil si svoji myšlenku více uvědomit, šplhal jsem po kmeni jak veverka. Bylo to neuvěřitelné. Vždycky jsem si na svém vytrénovaném těle zakládat a cítil k němu určitou úctu hraničící s posvátností, ale toto bylo absolutně něco jiného. Cítil jsem něco neuvěřitelného. Šplhal jsem výš a výš, až jsem se dostal k samotné koruně. Vysedl jsem nahoru na mohutnou větev, a ačkoli jsem se ani v nejmenším nezadýchal, měl jsem v sobě určitý pocit vítězství. Takhle vysoko na stromě jsem nikdy nebyl a vlastně jsem o tom doteď tolik neuvažoval. Jsou určitá místa, kam se lidé prostě za celý život nedostanou a je skoro až ironií, že právě technika mi pomohla v tom, abych byl blíže přírodě. Slyšel jsem všechno tak detailně, jako ještě nikdy. Viděl jsem každou barvu prosvítat skrz lístky. Zvrátil jsem hlavu dozadu a užíval si tu podívanou. Najednou se před mýma vylepšenýma očima vynořily detaily, které mi byly vždycky skryty. Najednou jsem chápal včely, sedající na květy, jelikož v záři ultrafialové se mi vylouply v celé své kráse. Bylo to něco tak krásného a intimního zároveň, jelikož jsem byl zatím asi jediný člověk, který může toto zažívat. Cítil jsem, že chci ale ještě víc. Začal jsem lézt jako opice po větvích, dělat salta, přemety a to tak, jak bych si nikdy nemohl myslet, že udělám.

Moje tělo se ohýbalo do rytmu tepu života. Byl to úžasný pocit svobody. Jsem teď asi ta nejsilnější a nejodolnější lidská bytost na světě. Náhle jsem uslyšel něco, co mne instinktivně zastrašilo. Střelba z blízké střelnice, kde mojí kolegové trénovali. Jakožto voják jsem byl na podobné věci zvyklý, ale s mým novým sluchem to bylo k nevydržení. Cítil jsem se jako pes, který se na nový rok schovává pod stolem před petardami a dělobuchy. Chtěl jsem si ztlumit zvuk, ale uvědomil jsem si, že můj audiosystém se nějak posral. Každý výstřel, jako by se zařízl přímo do mne a v tu chvíli jsem si něco uvědomil. V tomhle stavu prostě nemůžu jít do boje. Nemohu válčit. Možná si říkáte, jaká to změna, u vojáka, který by na obranu své země bez problémů zabil, u vojáka, který zažil už mnoho fyzicky náročných věcí. Jenže tohle bylo tak nové, že právě uvědomění si krásy tolik věcí v přírodě a zároveň hrůzy a bolesti, kterou zbraně vydávaly a kterou se mi dařilo úspěšně potlačit, u mne způsobilo, že se tyto pocity vylouply v celé své nahotě a já dostal jakousi panickou ataku. Brečel jsem, a slyšel jsem, že ten strom brečí se mnou. Vydával vysoké zvuky, které stromy v nepohodlí dělají a kterých jsem si nikdy před tím nevšiml. Přemýšlel jsem nad svou minulostí.

Co jsem to tehdy v sobě potlačil? Co jsem se svým dosavadním životem snažil dokázat? Náš stát i armáda byly nechvalně proslulý svojí nemilosrdností a v některých případech i krutostí. Už tu být nechci. Museli mi vymýt mozek. Myslel jsem si bláhově, že chráním tu správnou politiku a ideologii, ale asi jsem byl zbytečně krutý. Už tu nechci být. Nebojím se, jak jsem říkal, jsem teď nejodolnější člověk, či spíše postčlověk na této planetě. Odcházím.

Jak jsem si tuto myšlenku pomyslel a vnitřně se rozhodl, začalo mne všechno tak divně brnět. Cítil jsem to jak ze svých elektronických, tak i ze svých organických částí. Podíval jsem se na své ruce, vystužené exoskeletony a syntetickými nanovlákny a viděl jsem, jak se samy chytají větví, aby společně s nohami slezly dolů. Cítil jsem, nějak jsem vnitřně věděl, že mé tělo už není tak úplně moje. Jakmile jsem slezl ze stromu, mozkem mi jakoby projel elektrický proud a pak už si nic nepamatuju.

Probral jsem se někde úplně jinde. Vyděsil jsem se. Měl jsem kompletní blackout, okno, amnézii. Nevěděl jsem, kolik uplynulo času, ani, co jsem během něj dělal. Ale to, co jsem v zápětí uviděl, mne vyděsilo ještě víc. Přede mnou ležel voják z nepřátelské armády, rozmašírovaný tak krutě, jak jsem ještě nikoho neviděl. 

A pak jsem si uvědomil jednu věc. Mé ruce byly od krve. Byl jsem to já. Nebo spíš to, co mi dali do hlavy a co mne ovládalo. 

To extrémně zabezpečené rozhraní očividně zas tak zabezpečené nebylo, bohužel ne vinou nepřítele.