AUTORSKÉ CREEPYPASTY

DENÍK PLAVKYNĚ (2019)

Vždy jsem byl zvídavý hoch, zajímající se o historii své rodiny. Zajímalo mě, čím byli moji předkové, kde naše rodina žila a co vlastně znamená naše příjmení. Mojí vášeň a zájem o historii ještě přiživovali časté návštěvy dědečka a babičky v malé obci, jejíž jméno by bylo již zbytečné zmiňovat. Beztak se události, které se chystám vypsat, nedají vrátit. Bohužel.

Bylo to jedno z úplně obyčejných sobotních dopoledne a já seděl v naší modré škodovce Superb, fotoaparát Canon se mi houpal na břiše a já si zatím prohlížel okolí svýma téměř třináctiletýma očima. Stromy ubíhaly a rytmu pohybující se krajiny dodávaly šmrnc tóny elektrické kytary, bubnů a hlas Pepy Vojtka linoucí se z rádia, který jakoby se odrážel celým autem. Přemýšlel jsem, co dneska budu s dědou probírat. Bude mi vyprávět historky z války jeho tatínka, kterého jsem bohužel neměl tu čest poznat? Ukáže mi svoji sbírku drahých kamenů a zajímavých minerálů? Nebo půjdeme všichni společně vyvenčit Azora?

Upeče zase babička ten její výtečný štrůdl?

Rozhodl jsem se, že se nechám překvapit, a tak jsem se ponořil do poslechu „Banditi di Prag".

Dojeli jsme krátce po dvanácté.

Tak akorát na oběd.

Přivítali jsme se, chvíli jsme si povídali. Babička samozřejmě chtěla vědět, jak je ve škole, a jestli už mám nějaké děvče. Já jsem jí na všechno popravdě odpovídal, zatímco jsem drbal Azora za ušima.

Děda zatím něco probíral s rodiči.

Asi po půl hodině nás babička svolala ke stolu, že se bude servírovat oběd.

Měli jsme výtečnou svíčkovou, která by nejednomu cizinci, který není zvyklý na česká jídla, způsobila pořádný žlučníkový záchvat.

Náhle jsem něco ucítil. Velmi povědomou vůni, na kterou jsem, ač notně přejedený svíčkovou reagoval sliněním jako pes na Pavlovův reflex. Babička vytáhla z trouby velký, dozlatova upečený štrůdl.

Chtěl jsem si ho dát hned teď, ale moje břicho na to očividně mělo jiný názor. Proto jsem se rozhodl, že si ho vezmu nahoru do dědovy pracovny, a budu ho pomalu zobat. Dědova pracovna - to byl pro mě učiněný ráj. Všude samé knihy a starožitnosti. Děda mi dovolil si vše půjčovat, jelikož věděl, že jsem opatrný.

Rozhlédl jsem se tedy, co bych ještě prozkoumal, ale na první pohled se mi zdálo, že už mám pracovnu proluxovanou křížem krážem. Ačkoli... přeci! Objevil jsem jakousi velkou zaprášenou krabici. V tom jsem uslyšel na schodech kroky, a jako na zavolanou se tu objevila babička. Zeptala se mě, co tam zkoumám, a já jsem ukázal na krabici. „Ále, Kubo, to jsem přinesla z půdy, že by bylo potřeba to nějak přetřídit. Chceš se podívat?" S těmi slovy vytáhla jakousi velkou zaprášenou knihu v šedém nevýrazném obalu. Otevřela ji a já se zaradoval. Bylo to album! Staré, mnohdy ještě černobílé fotografie, němý důkaz dávných časů, jak já to miluji!

Babička se ztěžka usadila do dědova velkého křesla, až zavrzalo a já si k ní přisedl na jedno opěradlo. Začali jsme si prohlížet různé fotky. Svatby, Vánoce... a tak dále. Babička mi přesně vyjmenovala všechny členy naší rodiny tak, že jsem je zakrátko poznal i já. Jen o jedné postavě jakoby jí dělalo za těžko se zmínit, a tak jsem se jí přímo zeptal, kdo že je ta dlouhovlasá světlovlasá dívenka.

Babičce jakoby se zamlžely oči a nepřítomným hlasem řekla: "To, Kubíku, to byla má sestra..."

Vyvalil jsem na ní oči. „Babi? Ty máš sestru? Proč jsi mi o ní nikdy neřekla?"