Kluby. Místo, kam se poslední dobou stále více schovávam před světem. Od tý doby, co žiju na koleji sem chodím opravdu často. Zkrátka je to věc, která k studentskému životu patří. Miluju ten pocit, když sem mohu zaplout a ztratit se v davu. Když už nejsem ten nenápadný chlapec ze zadní lavice.
Vyhoupnu se na červenou barovou stoličku a opřu se o desku baru, nabarvenou na černou v odstínu ebenu. Zatím si nic neobjednávám. Moje obvyklá strategie sice je sem co nejrychleji vpadnout, co nejvíce se opít, popřípadě si dát nějakou kouli, a pak protančít či problít celý večer, jelikož mám pocit, že tady mohu. Že tady mohu svléknout ten svůj obnošený šat upraveného mladého básníka, a konečně ukázat i druhou stránku života a potřeb uměleckého bohéma. Že tady mohu vypnout a nechat se unášet hypnotizujícími světly ze stroboskopu. Že zde mohu být králem. Opravdu jsem si tak, po několika panácích s kámoši, připadal. Najednou se ale moje tělo zachvělo jakousi vlnou smutku… Jsem sice král, a tato zaplivaná didžina je můj hrad, ale každý snad pochopí, že správný král potřebuje královnu. Potřebuje dívku, která by se o něj starala, která by jej naplňovala, která by byla jeho ozdobou, a která by mu v posteli dovedla otevřít spodní čakru dosud nepoznané energii. Spolu by pak vládli nad celým krajem a nenechali si do ničeho kecat.
Spolu by… Spolu bychom mohli vládnout. Narozdíl od spousty ztracených duší zde jsem věděl, kterou si chci vyvolit já. Byla krásná. Stála o pár metrů dál v obležení zamilovaných ztracených duší, ale ona, k mému velkému potěšení, nejevila o žádného z těch přiopilejch zombíků zájem. Nutno dodat, že byla nádherná. Platinové bílé vlasy, které v ultrafialovém podsvícení místností zářily jak vlasy divé víly jí spadaly do obřího dekoltu, kde vězela ňadra tak zdravá a pevná, že mě málem rajcoval už jen ten pohled na ně ze vzdálenosti několika metrů. Dokonale pasovaly k její štíhlé postavě, kterou by jí lecjaká modelka mohla závidět. Čím déle jsem na ní koukal, tím více jsem byl přesvědčen o tom, že právě tuhle dívku musím mít. Jenže co teď? Jak sen převést do reality? Takový ty trapný balící hlášky typu „Čau kotě, věříš v lásku na první pohled, nebo mám kolem tebe projít ještě jednou?" by asi bylo lepší vymazat úplně, ale jelikož básníci vždy psali spíše na své milé poezie, což se v dnešní době moc nenosí, a vlastně by mohlo jí to akorát ztrapnit před ostatními, nevěděl jsem, co dělat. Naštěstí se Bůh zase projednou smiloval nad osamělým zamilovaným bláznem a učinil zázrak… Tedy, tehdy jsem si myslel, že to zařídil Bůh, či nějaká vyšší přívětivá síla. Dnes bych to nazval spíše dílem samotného Satana. Ale nebudu teď předbíhat…
Neznámá múza se na mě podívala, a když zaregistrovala můj pohled, mírně se pousmála, a sebejistým krokem vykročila ke mně. Ale tím to neskončilo. Ne… Posadila se přímo vedle mě, a moje mladistvé hormony zareagovaly tak mocně, že jsem zanedlouho se máčel ve vlastním potu. (Nebudu lhát, stálo mě to hodně přemáhání, abych se nemáčel v jedné z dalších svých tělesných tekutin, ale těchto nemístných poznámek se budu snažit napříště vyvarovat, ačkoli si nejsem moc jistý, zda to půjde.)
Zadívala se na mě těma svýma krásnýma l očima, jejich barvu jsem v přítmí bohužel nemohl rozeznat, a zeptala se, zda jsem tu sám. Odpověděl jsem popravdě, že ne, ale že mi kamarádi někam zmizeli. Chtěl jsem jí udržet u sebe co nejdéle, a tak jsem jí pozval na nejdražší drink, co zde nabízeli. Když jsme si připili, doufal jsem, že toto přiťuknutí, toto prosté gesto, nám zajistí šťastné zítřky. Ach jo, jak jsem byl tehdy bláhový, tak moc bláhový, jako zamilovaní bohémové ostatně bývají.
Bavili jsme se o všem možném, a já si všiml, že čím více jsme toho vypili a poté i vyhulili, tím více se ke mě má. Její pohyby byly sice neohrabanější, její oční víčka těžší, ale zato se ke mě nakláněla víc a víc. Bylo vidět, že po mě touží. Stejně jako já po ní. Probouzela ve mně vnitřní zvíře. Zatemňovala mi smysly více než alkohol a hulení v mém těle. Musel jsem ji mít, a to hned.
ČTEŠ
AUTORSKÉ CREEPYPASTY
Mystery / ThrillerJednoho krásného dne jsem si řekla, že mohu dva své zájmy - strašidelné příběhy a epidemiologii - spojit dohromady a vzniklo tohle. Diseasepasta, čili creepypasta (strašidelný příběh věků internetu), ve které je hlavním děsivým prvkem určitá nemoc...