AUTORSKÉ CREEPYPASTY

EMA MÁ MASO (2020)

Vždycky jsem měla ráda maso, bez něj bych si nedokázala představit svůj život. Jedla jsem ho už od malička, nemůžu si pomoci a tímto se omlouvám všem veganům i vegetariánům. Chápala jsem vaše přesvědčení… když ale ono je to tak dobré. Byla jsem přesvědčena, že každý člověk může nějakým způsobem změnit svět. Vege lidi, ať si klidně jedí třeba trávu a kytky, ale já mám zase jiné kvality. Chtěla bych dělat hudbu a přinášet tak lidem radost. Docela obstojně umím hrát na elektrickou kytaru a zpívat. Ono, k naší rockové subkultuře stejně maso a pivo patří neodmyslitelně. Alespoň takhle jsem přemýšlela dřív.

Možná si také říkáte, proč stále mluvím o tom mase. No… nebudu teď předbíhat, ale v mém příběhu hraje velkou roli.

Jak říkám, táhlo mi na pětadvacet, byla jsem v nejlepších letech, černá růže v rozpuku květu. Můj život obsahoval jen koncerty, hraní s kapelou, pivo, tataráky a krvavé steaky. Hele, na ty časy vzpomínám celkem ráda, ne že ne. Byla jsem celkem bezstarostná, ačkoli tehdy jsem si toho opravdu nevážila. Nevážila jsem si svého těla, ani svého zdraví. Bylo mi všechno u řitě. A takhle to šlo několik let.

Jenže… Jednoho dne, a já si myslím, že ten den jinak nebyl vůbec ničím výjimečný, mě začala ukrutně bolet hlava. Myslela jsem si, že to bylo způsobeno tím, že jsem byla den předtím na punkovém koncertě a tak jsem tomu nepřikládala větší vážnost. Vzala jsem si nějaký pilule a zůstala celý den doma. Člověk podobného ražení je na takový problémy zvyklý.

A opravdu -  bolesti hlavy mírně ustoupily, říkala jsem si “Já věděla, že to nic nebylo!”,

ale o pár dní později se mé útrapy vrátily v celé své kráse. Byly hrozné a chtělo se mi kolikrát i zvracet. Kolik minut jsem proklečela nad hajzlem v domnění, že brzo vrhnu. 

Ale většinou ze mě nic nevyšlo a mně nezbylo nic jiného, než se odpotácet zpátky do postele. A tak to šlo několik dní. 

Až jednou, bylo to zrovna v pátek nejmenovaného dne a naše kapela měla mít koncert v jednom celkem prestižním klubu. Tam jsem přece nemohla chybět, no ne? 

A opravdu, před večerem jsem už stála na jevišti, nadopovaná ibalginy a vybalovala si kytaru. Rosťa kontroloval kabely a připojení, hoši si také připravovali nástroje a Miriam si šla zajisté zkontrolovat na záchodky make up, tak, jak to vždycky dělává. Její líčení je umělecké dílo a ona si nemůže dovolit nedokonalosti. Někdy kolem půl jedenáctý jsme začali. 

Odehráli jsme “Vraždu u potoka” i naši hitovku “Znásilnění” a už to vypadalo, že vše bude dobrý, ale při hře “Beautiful” se to stalo.

Najednou se mi bolest zabodla do hlavy jako ta dýka, o které jsme zpívali v prvním songu. Začalo mi bzučet v uších a osvětlení, které mě jindy dokázalo pořádně rozrajcovat, mi najednou působilo nesnesitelný muka. 

Zapotácela jsem se a zkusila se vklidu nadechnout. Nádech, výdech. Ufff…

Ale nepomohlo to. Rachot se přibližoval a tentokrát to nebyl zpocenej Rosťa za bicíma. 

Pomalu jsem přestávala cítit své tělo a mozek se mi halil mlhou. Najednou, jakoby někdo cvaknul vypínačem a vše se zahalilo do nicoty. 

První, co jsem po probuzení viděla, bylo bílé světlo v záchrance. Co se stalo? Proč tady jsem? Začala jsem panikařit a instinktivně se snažila dostat ven. Záchranáři mi řekli, že jsem prodělala těžký epileptický záchvat. Vezli mě do nemocnice, protože jsem nikdy předtím záchvat neměla a musí se zjistit, co mi vlastně je. Byla jsem vyděšená. Jak se to stalo? Později jsem se dozvěděla, že jsem zkolabovala přímo uprostřed koncertu a ten se tak musel přerušit. 

V nemocnici mě posílali od jednoho vyšetření ke druhému. Musela jsem postoupit EEG kvůli možné epilepsii, tomograf kvůli podezření na nádor na mozku a nějaké další procedury, jejichž názvy si už nepamatuji, ale čím více mi toho lékaři udělali, tím více byli rozhození, jelikož dlouho nemohli přijít na to, co mi je. Bála jsem se, jelikož bolesti hlavy se stále zhoršovaly a měla jsem několik menších záchvatů. 

Byla jsem v nemocnici už nějaký den den, kdy se to stalo. Probudila jsem se v noci s velmi nepříjemným pocitem toho, že mě někdo sleduje. Rozhlédla jsem se. Všechno bylo zahaleno rouškou tmy. Ale to nejdůležitější jsem viděla jasně. Nikdy v životě jsem se takhle nebála. Jasně jsem viděla, jak před mou postelí stojí muž, který vypadal tak, jak jsem si vždycky představovala zabijáka z Vraždy u potoka. Štíhlý muž, vysoké postavy s vysokým cylindrem jako z dob Jacka Rozparovače. Byl oblečen v ošuntělém plášti potřísněném zaschlou, ale stále čerstvou krví. Nemohla jsem se strachy hnout a moje srdce bušelo jako o závod. Jak se sem dostal? A pak jsem si všimla toho, co bylo nejděsivější, totiž jeho dlouhý nůž. Zíral na mě a pomalu se přibližoval. Jeho nůž napřažený proti mně mne paralyzoval. Přiblížil se tak blízko, jak jen to šlo a já věděla, že je konec. Svoji ledovou rukou mi podržel hlavu a nůž přiložil k hrdlu. 

Slyšela jsem křik. Až po notné chvíli jsem si uvědomila, že je můj vlastní. Řvala jsem na celé kolo. Nikde žádný vrah nebyl, jen doktoři a sestřičky, kteří se mě snažili zpacifikovat.

Pak jsem si uvědomila, že to vše byla jen halucinace. Ano, můj stav se stále horšil a nikdo netušil proč...

Až pár dní poté, kdy už jsem bolestmi hlavy málem neviděla, ke mně přišel jeden doktor a už ve dveřích jsem, podle vážného výrazu jeho tváře, poznala, že mi nese nějakou důležitou zprávu. Nejspíš nějaký výsledek nových testů z dalších CT a magnetických rezonancí. A měla jsem pravdu. Lékař se posadil vedle mé postele a sdělil mi, že mám neurocysticerkózu, čili larvy tasemnice v mozku!

Když jsem tohle slyšela, samozřejmě jsem zpanikařila, ačkoli nějaké části ve mně se patrně ulevilo, že už mají jisté výsledky a budu se moci léčit. Kupodivu jsem si také ihned vzpomněla na to, co mi jako malé často říkávala babička v dětství. Vždycky, když jsem v někde v hospodě chtěla ochutnat tatarák, tato velmi starostlivá až ustrašená stará dáma mi nezapomněla připomenout:

“Nejez syrové maso, může tam být tasemnice!”

No...ta se teď musí v hrobě obracet.