AUTORSKÉ CREEPYPASTY

CHLADNÝ OTEC (2020)

Poslední dobou spím v noci neklidným spánkem a proto cítím, jak mne moje sedmiletá dcerka Eliška tahá za cíp peřiny. „Mami, nemůžu usnout." Promnu si oči, abych se rozkoukala. „Copak se stalo?" zeptám se rozespale. Postavička vedle mé postele kníkne. „Zdál se mi ošklivý sen."

Nic už neřeknu a udělám jí místo v posteli, aby si vedle mne lehla, přitom se sama musím co nejvíce skrčit, aby manžel nevěděl. Nemá rád, když děti spí u nás v ložnici.

Dříve mu to nevadilo. To později, asi tím, jak děti rostly, si usmyslel, že už jsou dost staré na to, aby usínaly samy. Ale i přesto občas jedna z našich holek přijde, že měla noční můru. To on neví, protože spí jak špalek a nemusí je utěšovat.

Povzdechnu si. Můj manžel se už nějaký ten pátek chová divně. Tak nějak chladně. Slyším tikat hodiny na stěně a vítr v korunách stromů před domem. V trámech praská dřevo. Asi červotoči. A v tom tichu a šeru mám čas přemýšlet. Spát beztak nemohu. Bledý měsíc svítí přes střešní okno do místnosti a vykresluje na podlaze podlouhlé obrazce.

Přemýšlím proč a kdy to vlastně začalo. Kdy se začal měnit a kdy pro něj dcerky přestaly být dost dobré.

Jako první se mi vybaví vzpomínka z obchodu, kam jsme s mužem šli nakoupit. Nakoupila jsem čtyři tyčinky Kinder, že to vezmu dětem a on mi je málem vytrhl z ruky, říkaje rozhořčeně, že to opravdu nikdo nebude žrát a ať to vyndám. Chtěla jsem se bránit, ale on se na mne podíval jako na blázna. Že by byl tak najednou do zdravé stravy? Přesto kdysi dětem tak rád sám kupoval sladkosti.

Možná jeho citové ochlazení bylo zapříčiněno tím, že začal pít a uzavírat se do sebe. Často chodil z práce pozdě v noci, stále si bral přesčasy, a když už byl doma, celý den seděl jen v pracovně za počítačem. A nebo hrál na schovávanou se svými tajnými láhvemi laciného alkoholu. Vzdychnu a zahledím se do okna, kde už se začíná tmavá čerň noci proměňovat do indigové. Černé smrky se tyčí jako obrovité stíny a vyvolají ve mne jakýsi dávný pocit děsu. Dle mého odhadu jsou asi tak tři hodiny ráno.

Nebyl vždycky takový. Dřív s děvčátkama hrál divadýlko, nebo si s nimi kreslil. Jenže pak, jak rostly, postupně od nich dával ruce pryč. Ačkoli... bylo to vůbec postupně? Možná ne. A o to víc to bolí. Jeden den s nimi ještě vesele skotačil na zahradě a druhý už o nich nechtěl ani slyšet. Do očí se mi derou slzy. Moje holčičky se vůbec nezaslouží takového otce. Možná i otec, který by jim dal občas přes zadek by byl lepší, než ten, který je stále jen ignoruje a předstírá, že tam nejsou.

Jednou mu takhle Anežka přišla ukázat pochvalu v žákovské knížce, ale on se tvářil, že ji nevidí. Stále jen sledoval ten svůj zasranej fotbal v televizi. A když jsem se naštvala a zakřičela na něj „To nevidíš, že ti chce malá něco ukázat?" řekl mi, ať dám pokoj. Anežka se rozbrečela a já ji musela utěšovat.

Teď utěšuji samu sebe, že přeci takový nebyl vždy, utěšuji se tím, že je stále takový milující a pečující, jakého jsem si jej vzala. Uklidňuju se tím, že vím, čím je jeho odtažitost způsobena. Každý člověk se s velkým traumatem vyrovnává různě a proto mu to možná ani nemohu mít za zlé Prožili jsme bolestivou a vážnou autonehodou a ta jej změnila. Začal pít, kouřit, pracovat a o holky přestal úplně jevit zájem. Z milujícího tatínka se stal chladný a zapšklý otec. Ale ať se stalo co chtělo, jednu věc mu nikdy nikdy neodpustím! Bylo to tehdy, kdy holčičky měly narozky. Eliška s Anežkou se moc těšily na dort a na dárky. Eliška chtěla tank a novou sadu vojáčků, vždycky byla tak trochu klučičí, a Anežka nové Filly poníky. Po manželovi jsem chtěla jen, aby koupil holkám dort a aby jim popřál, ale ani to, jak jsem následující den zjistila, nesplnil. Eliška a Anežka byly moc smutné, když zjistily, že na ně tatínek opět zapomněl a o to víc byly překvapené, když si jejich tatínek sednul ke stolu a se zasmušilým výrazem vytáhl místo dortu dvě svíčky, načež je se slovy „Nikdy na vás nezapomenu, holčičky moje." zapálil.