Popadla jsem bundu a ještě jednou zkontrolovala, že mám klíče u sebe. V hlavě jsem si přejela, jestli mám všechno a potom, co jsem seznala, že ano, tak jsem opatrně dveře zavřela a zamkla. Vyšla jsem z baráku. Už nad ránem jsem si uvědomila, že něco je dneska jinak. Abyste rozuměli, každý den byl pro mě trochu jiný. Jako jamais vu, čili dèja vu v obrácené podobně. Jste na místě, kde jste třeba i vyrůstali, ale vám z nějakého důvodu přijde úplně cizí. Rozhlížím se. Všechno v tomto světě je pokroucené. Naštěstí mi jede autobus, kde se mi povede se více soustředit na hudbu ve sluchátkách a zapudit myšlenku, jak moc se dneska všechno zdá špatné a porouchané. Něco děsivého se přihodí. Nebudu už nikdy stejná. Bojím se. Co když se opravdu něco stane? Bouračka, záchvat, zblázním se... Cokoli. V tomto děsivém světě bych se ani nedivila.
Autobus zabrzdí a já vystupuju na metro. Metro je vůbec opředeno tajemstvím. Podzemní vlak podle sovětského vzoru. Noční můra mnoha citlivých lidí. Eskalátory, na kterých se vám motá hlava, tma, chlad, podzemí, vozy, ze kterých se nezdá být úniku. Pár nesporných výhod ale má. Je rychlé a na zastávkách se na něj nemusí dloho čekat.
A na té naší už jedno stojí. Vlezu do něj a čekám, až se dveře zavřou. Celkem nevšímavě přejedu několik zastávek s knihou v ruce a se sluchátky v uších. Když v tom se to stane. Najedou mě sevře tlak na hrudi a já mám pocit, že se nedokážu nadechnout. Trojrozměrný svět se smrskne do dvou rozměrů, světla bolí a kniha mi vypadává z rukou. Na zlomek vteřiny cítím, jak se rozkládám na miliony atomů. Moje duše je zmatená. Co dělá v tom vlaku? Počkat... Co je to vlastně vlak? Kdo je ona sama? Proč existujeme? Co když je to jen sen? Vždyť to nevypadá ani reálně kurva! Tyhle myšlenky jí kolují v mysli jako tisíce pavoučků v žilách, či jako statická elektřina. Chce vylétnout z těla, ale jeho bouřlivá odpověď ji zastaví. Potí se mi ruce a mám pocit, že omdlím, že se zboří svět. Je to pocit, jako když si neustále opakujete jedno slovo a ono vám „zdivní", stane se divným. Stokrát řečené „mýdlo" už nikdy nebude mýdlo. No tak, zkuste si to.
Tak, a teď, když už jste si to zkusili, zkuste si tento pocit vztáhnout na celý svět a realitu kolem vás.
Když jsem si uvědomila, že jsem stále v metru, polila mne další vlna nevolnosti. Jakoby se moje tělo houpalo na vlnách. Cítila jsem brnění po celém světě. Ne, ne, ne, ne!
Tohle není ten svět, který znám! Chci domů! Pomoc! Svět je nepřátelský. Musím vypadnout, prostě musím!
Naštěstí už zahlásí moji zastávku a já se modlím, aby jsem tam byla co nejdřív.
Dveře se otevřou a já celá rozklepaná vystupuju.
Ano. Já, autorka tohoto textu, mám panickou poruchu, depersonalizace a derealizace. Žiju si svou vlastní creepypastu.
ČTEŠ
AUTORSKÉ CREEPYPASTY
Mystère / ThrillerJednoho krásného dne jsem si řekla, že mohu dva své zájmy - strašidelné příběhy a epidemiologii - spojit dohromady a vzniklo tohle. Diseasepasta, čili creepypasta (strašidelný příběh věků internetu), ve které je hlavním děsivým prvkem určitá nemoc...
