Svět, který mi nepatřil (FF HP)

I Must Today

Domov není místo, ale lidé v něm.

Alvarita

Uběhlo už několik dní, skoro týden a Remuse živiny, co dostával od Alvarity, taktak držely při životě. Alvarita pochodovala po pokoji, zítra bude úplněk. Netušila jak, ale někdo ze smrtijedů jí obarvil vlasy zpět, na tolik nenáviděnou černou. Šaty se za ní táhly a ona si připadala, jako by šla na svatbu, jenže by v tu chvíli byl lepší pohřeb, než její oslava narozenin. Poprvé tam bude Voldemort, její otec.

Někdo zaklepal na dveře a po jejím vyzváním vstoupil dovnitř. Na tváři mu panoval chladný výraz. Včera se pohádali a to dost ošklivě, jen kvůli jejímu návrhu, který hodlala uskutečnit. Stejně jako jemu, jí levé předloktí zabralo Znamení. I když odporovala a Voldemort musel Reguluse mučit, což nesnesla, teď za to byla ráda, ale jen kvůli přemístění.

Vzal ji za ruku a scházel s ní schody. Bella i Cissy tam už stáli se svými partnery, stejně jako jejich rodiče.

,, To je dost." vyprskla Walburga a otočila se před ně.

Z úst Alvarity vyšel tichý smích a Regulus se musel kousnout do rtu.

Walburga se povýšeně obrátila zpět k nim a přeměřila si je pohledem, zda se jí smích zdál, bylo záhadou. V kočáru panovalo napjaté ticho,

Alvarita v psaníčku udržovala hůlku, jenže ta nebyla její.

,, Doufám, že se budete chovat jako praví Blackové." pronesla Walburga a Alvaritě neušla poznámka o její pravé krvi. Orion lehce zakroutil hlavou na Walburgu a vložil svou ruku do té její.

Když projeli okolo dalších smrtijedů, naskytl se jim pohled na obří monotónní budovu. Regulus si ji okouzleně prohlížel, zatímco Alvarita sledovala nedaleké jezero. ,, Tentokrát na tom má jistý podíl rodina Rosier." vysvětlil nepotřebné Orion, když viděl, jak to jeho děti fascinuje. Alvaritě to jen hrálo do plánů. Před vchodem vyšli z kočáru a Walburga s Orionem šli k ostatním čistokrevným rodinám.

Alvarita se podívala na věže obklopené stužkami různých barev a mírně se pousmála. Kupodivu se jí to líbilo. Chytla se Reguluse za paži, čímž příjmula jeho rámě.

Společně vpadli dovnitř a Alvarita se ihned rozhlédla, její otec tu ještě nebyl, úlevně vydechla a šla si popovídat s pár lidmi, než se odhodlala jít na toalety, kde se jako černý stín přemístila.

Malfoy Manor vypadal k večeru vždy tak zvláštně a chladně, až z toho běžel mráz po zádech. Alvarita pomalu vydechla a vstoupila na prázdné místo. Neuplynula vteřina, kdy by se nerozhlížela a neběžela dolů k celám. Stanula před jedinou. Remus ležel naprosto vysílený a neschopný čehokoliv a nebylo se čemu divit, přežil zatím týden ve Voldemortově náruči.

Alvarita si povzdechla a ukradenou hůlkou zvolala jednoduché kouzlo na otevření dveří. Remus k ní malinko vzhlédl, očekával někoho jiného, ale přesto ji viděl nejraději ze všech. ,, U Merlina." uniklo Alvaritě, když se Remus dostal na světlo, vypadal příšerně. Vzala jeho ruku, aby mohl lépe chodit, a opřela ji o její druhé rameno. Remus mlčky šel pomalu vpřed a neodvažoval se promluvit. Použila na ně zastírací kouzlo. Když bezpečně vyšli z Manor, Alvarita nechtěla riskovat, bylo tu možné riziko smrtijedů, proto šla na místo, kde se potkali minule.

,, Alvarito, Reme." vypustila z úst rusovláska a zavolala ostatní.

Alvarita nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.

,, Reme."

,, Náměsíčníku."

,, Remusi." zaznělo mnoho označení pro něj a Alvarita ho bez váhání dala k Siriusovi a Potterovi, načež poté vyčerpáním spadla na zem, ale ještě nebyl konec. Vytáhla Removu hůlku a podala ji Rhiannon. ,, Alv." objala ji rusovláska a Alvarita se pousmála, dovedla svého kamaráda domů. Naposledy se na ně podívala a poté zmizela, jak pára nad hrncem.

Vyšla z toalet zrovna, když Voldemort kázal. ,, Právě před chvílí byl osvobozen jeden nebezpečný kříženec, tudíž posledním kouzlem vaší hůlky by nemělo být alohomora." svými bosými nohy našlapoval na chladnou podlahu a všechny zkoušel nitrozpytem a zjišťoval, kdo naposledy použil alohomora.

K Alvaritinému štěstí ho opravdu někdo kdysi použil a hned na to byl mučen Cruciatem. Alvarita odvrátila zrak a všimla si Regulusova pohledu, jenž na ni upíral, pak si všimla jeho očí. Vím, že jsi to byla ty. Vím to. Poznala, co jí říká a přesto se po osvobození kamaráda její kamarádky nedokázala na svého přítele usmát, nešlo to.