maybe. // kanadská U20

epilog

"Můžeme spolu mluvit?" zeptal se Connor, když mě po dalším zápase doprovodil až před dveře mého hotelového pokoje.

"Tak mluv," odpověděla jsem a plácla jsem sebou na postel.

Byla jsem vyčerpaná.

Totálně.

"Hodně jsem přemýšlel, o tom, co se stalo v Ostravě," začal a sedl si vedle mě.

"Budeš mi to vážně pořád připomínat?" zeptala jsem se.

"Jo, protože mi došlo, jak moc jsem to tehdy posral," řekl.

"Gratuluju," pousmála jsem se.

"To není vtipný," zamumlal a poškrábal se nervózně na bradě.

"Je, protože to ty jsi byl ten, kdo chtěl jen chvilkovou známost," odpověděla jsem.

"Ale teď už ne, změnil jsem to," řekl.

"A? Co s tím chceš udělat?" zeptala jsem se.

"Chci tě, ne na jednu noc, napořád," začal.

"Connore," zamumlala jsem.

Nevěděla jsem, co mu chci říct.

"Pokud mě nechceš ty, stačí říct," pousmál se a v rychlosti spojil naše rty.

Ten polibek trval snad celou věčnost.

"Na poslední pusu to nebylo vůbec špatný," špitla jsem, když se odtáhl.

"Dáš mi košem?" zeptal se.

"Promiň, ale ano," pousmála jsem se a pohladila jsem ho po tváři.

"Myslel jsem," začal.

"Nechci si kazit život klukem, který je jak počasí," řekla jsem.

"Možná časem zjistíš, že nejsem takovej idiot," pošeptal.

"Možná," zamumala jsem tiše.

xxx

Nechtěla jsem špatný konec, ale ani dobrý, tak jsem to vyřešila nějak takto. Bůh ví, co se stane potom. Co vy, dali by jste Connorovi šanci? A jak byste příběh ukončili vy? Jsem moc zvědavá. Děkuji za přečtení! Kdyby vám chyběly moje příběhy, na mém profilu se jich zase pár rozjíždí. ❤