Nepochopené charaktery

Válka zlatých srdcí #5

𝓔𝓻𝓷𝓮𝓼𝓽𝓸

Všichni okolo se chovali tak, jako by o nic nešlo! Žili dál své nudné duchovní životy plné lásky k těm odporným zlým zvířatům, co na mě neustále civěly. Žili tak, jako by se neměli absolutně čeho bát. To se nenudili?

V ten den matka mluvila s paní domu krokoušů. Seděli naproti sobě venku na verandě, zatímco jsem je pozoroval z okna. (Nebo spíše pozorovali. Já a on.)

,,Ani nevim tvoje debilní jméno." zabručel jsem.
,,Lorne. V naší řeči znamená nitro." zamyšleně odpověděl. Nehleděl na mě, nechtěl. Civěl na naše matky, které spolu debatovaly o naplánované cestě už nějakou hodinu.
Ovšem, nitro. Co jiného by to mohlo znamenat, než další psychologickou duchovní sračku. Proč tu musí mít všechno nějaký svůj význam? Ubohé.

𓆌

Blížil se ponurý večer. Každý ztichl; každá kreatura si zalezla do svého rohu.

Chtěl jsem tu zůstat na další noc, ovšem proč? Nebylo tu žádné napětí, akce ani nenávist k jeden druhému. Možná proto, že tu právě žádné nebylo. Možná proto, že tu byl klid, který má duše nikdy nepocítila ani na povrchu. Možná proto, že se mi tu líbilo?

Ani náhodou. Naopak, chybělo mi to! Chyběl mi matčin hrubý hlas, chybělo mi povyšování nad mým starším bratrem.
Nebo to všechno byla jenom přetvářka? Vsugerovali mi potřebu mít moc a vydupávat si autoritu za každou cenu?

𓆌

,,Hlavní je se z toho neposrat." promluvil něčí jemný hlas za mnou, zatímco jsem seděl na dvoře. Foukal chladný vítr, který mě štípal do tváře.
,,Vo co ti de?" vykřikl jsem a prudce otočil hlavu. Za mnou stála světlovlasá malá dívka zabalená do světle modrého a béžového hedvábí. Magda, sestra Lorna.
,,Vo lásku." odpověděla a pohlédla k nebi.
,,Cože?!" byl jsem agresivní. Zbytečně, vím to.

Natáhla ruce nad sebe, jakoby jimi oblohu projížděla, jakoby na ní bruslila. Něco povídala. Řečí, kterou jsem nerozuměl. Nerozuměl jsem jedinému slovu, které darovávala tomu nekonečnému nebi.
,,Zeptám se tě znovu, ty špíno. Vo co ti de?!" vstal jsem a namířil si to přímo k ní. To oslovení jsem nedokázal ubrzdit, bylo ve mně. Bylo ve mně zlo.
,,Daruji vděk tam nahoru."
,,Právě teď, když máš tu čest mluvit se mnou?" zvýšil jsem náhle hlas.
,,Máš hlad a chuť na sex, že ano?" spustila oči z oblohy a nalepila je na mě.
,,Uh, um.." zabručel jsem. ,,Co.."

Jak je možné, že to ví?

,,Matka tuší spoustu věcí." pohladila si břicho a usmála se zpět na mě.
,,Tupá a zaslepená matka. To bude fakt chytrý dítě. A ještě k tomu pěkně hnusný." narážel jsem na její těhotenství a vzhled. Měl jsem zapotřebí ji urážet a srážet ke dnu i přes to, že to byla snad nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.
,,Myslím, že tobě nikdo rohy nedokáže odřezat, ani ty sám ne. Děkovala jsem za to, že mi osud umožnil setkání s čistým zlem."

Ani jsem si nestihl všimnout, že ode mě odešla. Odkráčela, jakoby mnou absolutně pohrdala, ovšem nedivil jsem se jí.

Však kdo by se nechal nazývat špínou. Jaký blázen by si nechal urážet své nenarozené dítě?

𓆌

Hledal jsem ho; hledal jsem Lorna, jako kdybych snad dokonce potřeboval slyšet ten jeho zatracený laskavý a upřímný hlas.

Hledal jsem ho dlouho, prošel jsem celý dům. Marně. Všude byla tma, není divu, byl večer.
Na cestu mi svítily jen modrozelené solné lampy a měsíc ze stropních oken.

Věděl jsem, jak moc Lorne miluje čistotu a vůni mýdla. Miloval sůl na rukou a na těle. Není náhoda, že se solné lampy a komory používají k léčení nemocí a k terapeutickým účelům.
Měly tak příjemné, jemné a teplé světlo, které vytvářelo uklidňující atmosféru.

Stačil mi jediný pohled, jediné uvědomění, a hned jsem věděl, kde se Lorne nachází.

Vešel jsem do velké vlhké místnosti, kde jsem cítil přítomnost...duchů? Ne, nemožné.
Cítil jsem přítomnost té energie, o které mi tolikrát vyprávěl, ovšem proč?
Proč teď; proč tady?

Sundal jsem si boty jako malé dítě. Na chvíli jsem vypustil všechny myšlenky. Cítil jsem chladný mramor na chodidlech, bylo to uvolňující; možná dokonce až vysvobozující na tu krátkou chvíli. Zavřel jsem oči a vnímal vzduch proudící okolo mě. Cítil jsem z něj zdravou čistou sílu pocházející z těch východních hor, ze kterých tekla i ta čirá říčka v mramorové nádrži, kde jsem ho poznal.

Lorne, tedy nitro.

Co když jsem tohle já, tedy mé skutečné já? Uvolněný a klidný člověk, který touží po objetí, po rovnováze, po tomto životě. Po té šílené lásce, kterou nám rodiče zakazovali a vyloženě hnusili celý život. Zabít nadobro nenávist a odpor ke krásným věcem, které máme na dosah ruky. Které máme přímo pod nosem.
Zabít veškerý strach, který nosím v sobě.

Uslyšel jsem kapky dopadající na mramorovou podlahu. Viděl jsem matný závěs, který se pohyboval, ovšem ne díky větru.
,,Lo-.." umlčel jsem se, i když jsem tak moc chtěl zvolat jeho jméno. Krásné jméno..
Co mě drželo zpátky - proč jsem ze sebe jednoduše nedokázal vytáhnout ani kousek něčeho, co skutečně chci? Proč se neustále držím tak zpátky od věcí, které miluji?

Kráčel jsem tou velkou překrásnou místností, dokud jsem se nedotkl lemu závěsu. Za ním byla vana, opět z mramoru, která svou vodou unášela anděla. Nevěděl o mně; nevěděl, že ho sleduje ďábel.

𓆌

Na pokračování..