Existuje pár lidí/jedinců, kteří jsou prostě jiní. Málokdo, nebo skoro nikdo je nedokáže pochopit, ovšem proč tomu tak je? Jsou často nazýváni blázny, šílenci, idioti, potrati nebo dokonce úchyly.
Myslíte, že patříte mezi ně?
..protože já ano.
•
...
,,Přemýšlel sem, zda je vůbec možný mít zlatý srdce." otázal jsem se znovu té osoby, kterou jsem předešlý den svým způsobem poslal do prdele. On zavřel oči, přiložil svou dlaň na hruď a zůstal tiše sedět. ,,Co to zas děláš." začínal jsem být znechucený a vystresovaný, poněvadž jsme se nacházeli v té samé místnosti. Opět jsme seděli na mramorové zídce, ovšem tentokrát s pár krokodýli navíc. ,,Srdce prorostlý zlatem?" otevřel oči a nasadil široký úsměv. ,,Říkej si tomu jak chceš." odvrátil jsem zrak. Někde hluboko ve mně se však lehce zasmálo to malé dítě, kterému tak moc chyběl klidný hlas. To malé dítě, které jen potřebovalo malý záblesk něčí ochoty a lásky. ,,No srdce prorostlý zlatem. Tim pravym nefalšovanym zlate..-" ,,Zlato nemůžeš zfalšovat." skočil jsem mu hrubě do řeči. ,,Můžeš," nenechal se mnou zastrašit. Okamžitě se napojil na mou připomínku, zatímco měl uvolněný výraz i tělo. ,,jsou zlatý srdce, který se nedaj zničit, i kdybys do nich sekal krumpáčem nebo chtěl odpálit Dynamitem. Nedaj se zfalšovat, poněvadž v nich není žádná nenávist ani hořkost. Žádná škodolibost, žádnej jed." ,,Sračka." povýšenecky jsem se mu vysmál do obličeje, nezajímaly mě jeho duchovní kecy. On však pokračoval; vším, co vypustil z úst si byl tak neuvěřitelně jistý. Přesně věděl, jak má své věty podat, aby působily pravdivě, i když možná pravdivé nebyly. ,,Potom jsou ty, který jsou prorostlý zlostí a strachem." zavřel oči. ,,Jasně, krokouš se spojuje s nějakejma děsivejma Bohama z žumpy a záhrobí, ale má zlatý srdíčko, co? To je ta nalhaná laskavost, už to cháp..-" ,,Je převelkej rozdíl mezi Bohama z podsvětí a Ďáblem." přerušil mě výraznějším hlasem, než kterým běžně hovořil. ,,Krokodýli nás učej vyrovnat energii světa našeho a podsvětí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Povzbuzujou citlivost v těch, který postrádaj nějakej soucit a empatii vůči druhejm. Udržujou rovnováhu a sílu; jsou přece jenom furt ozářený Sluncem." s posledním písmenem věty jeho rázný hlas utichl. Znovu si ponořil ruce až po lokty do vody, nebál se krokodýlů, poněvadž patřil mezi ně. Já zůstal nehybně sedět, nenacházel jsem slov, kterými bych ho mohl probodnout. Možná jsem dokonce ani nechtěl...
𓆌
,,Kde je moje matka?" zvýšil jsem hlas.
,,Neměj strach, nechala tě tu jen na noc. Omdlel jsi. Vše je domluveno, budete pokračovat ve své misi." odpověděla osoba, která byla hlavou této rodiny. Důležitá a spravedlivá žena. Matka čtyř dětí, přičemž jeden z nich byl ten, se kterým jsem už druhý den vedl rozhovor na mramorové zídce.
,,Příde pro mě, ne?" byl jsem nervózní a ve stresu, procházel mnou strach, poněvadž na mě zase nepříjemně zírali ti krokodýli. Chtěli mě sežrat? ,,Přijde, zítra. I s tvým bratrem. Chci, abychom spolu už nemuseli válčit. Spravedlivě se podělíme o zlato, kt..-" ,,O NAŠE ZLATO?!" vykřikl jsem s agresivním tónem na celý dvůr. Museli mě slyšet i za východními skalami. ,,Ano, o naše zlato." odpověděla s klidem a kamennou tváří. ,,Zlato nás všech." ,,Ne, NAŠE zlato." kladl jsem velký důraz. ,,Patří jenom naší rodině, která si ho poctivě vybojovává už nějakejch pár desetiletí."
Ona se ani nehla, jen na mě neustále zírala. Zřejmě mají v této rodině ve zvyku bodat pohledem, dokud se psychicky nesesypete. Za ní seděly její tři děti, které měly tento 'zlozvyk' překvapivě také.
Hlídaly ji a chránily ze všech stran; působilo to na mě, jakoby měly každou chvíli vyběhnout a zakousnout se mi do krku.
𓆌
Nedávalo mi absolutně žádný smysl, proč tu vlastně jsem. Proč mě jednoduše matka s Francisem nemohla vzít k nám domů i přes to, že jsem ztratil vědomí? Pomalu jsem se procházel po jejich domě protkaném bílo-hnědým mramorem se zelenými odlesky. Snažil jsem se ignorovat energii, kterou vyzařoval; jakoby mě chtěl převést na jinou stranu. Jak to jen říkal...podsvětí? Začínal jsem panikařit, poněvadž mi došlo, že mě tu chtějí zabít. To, jak mluvil o spojení krokodýlů s Bohy záhrobí mě přivedlo na zcela jiné myšlenky. Stál jsem nohama pevně na zemi, ohlížel se okolo sebe jako divočák, který věděl, že bude odvezen na jatka. Zatlačen poníženě do kouta. Ubohé; kam jsem to klesl? V žilách se mi začala stahovat krev, v napětí jsem cítil můj zrychlený těžký dech, který se prolínal dlouhou chodbou. Přece tu nemohu zemřít. Nemohu je nechat, aby si poté mé srdce a vnitřnosti šťourali párátkem ze zubů a zpod nehtů.
Sjel jsem podél stěny dolů, zatímco jsem si zoufale mnul dlaně. Kéž bych v nich uměl vykřesat oheň, abych tu mohl vše nechat shořet.
,,Jak ti vlastně říkaj?" ozval se zase ten jemný hlas. Probral jsem se z transu a trhavě se rozhlížel okolo sebe, odkud se vynoří. Má víčka byla těžká, jako kdybych na nich měl přilepené seschlé bahno. ,,Takhle umřeš." doplnil a ocitl se blízko vedle mě. Cítil jsem jeho horký dech na rameni, cítil jsem jeho špičky prstů, které mi odhrnovaly límec košile. Přiložil je na mé klíční kosti, po kterých jemně přejel se slovy 'dýchej pomaleji'. Viděl jsem jen kus jeho dolní části obličeje. Nedokázal jsem zvednout oči výše tak, abych mu mohl prohlédnout do očí. Znal body na těle, které se daly dokonale použít k uklidnění. Tedy ramena, spánky a okolí krku a hrudi.
𓆌
Zavedl mě do své místnosti, kde bylo spoustu rostlin, které jsem snad v životě neviděl. Barvy tvořící tento majestátní pokoj sahaly od modrozelené až po odstíny hnědé a béžové. Všechno mělo svůj řád, každý stavební kámen ve stěnách, každá ta jednotlivá rostlina, která se snažila dostat blíže ke slunci. Každý věděl, kam patří, kam zapadá. Ulehl jsem do jeho nízké postele, kde se nacházely kůže, které jsem včera ve vzteku hodil do té čiré vody plné krokodýlů.
Mezi námi bylo ticho.
Nebylo třeba slov, poněvadž on velice intenzivně slyšel a četl mou mysl. Cítil mé zbičované bolavé nitro popálené od vařící vody. Cítil mou duši napůl spojenou s podsvětím. Cítil mé falešné srdce.
