Existuje pár lidí/jedinců, kteří jsou prostě jiní. Málokdo, nebo skoro nikdo je nedokáže pochopit, ovšem proč tomu tak je? Jsou často nazýváni blázny, šílenci, idioti, potrati nebo dokonce úchyly.
Myslíte, že patříte mezi ně?
..protože já ano.
•
...
Dorazili jsme k první zastávce, tedy k ne tak vzdálenému ranči. Bílý krokouš, výborně. Naše rodina s nimi válčí už od založení obou osad, ovšem čím to je?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prohnanost, načasování, houževnatost. starodávná moudrost, trpělivost,.. laskavost? Proč se krokodýl spojuje s laskavostí?
Umím si to vyložit pouze tak - pokud chcete zemřít, krokouš vám velmi rád vyhoví tím, že vám mezi čelistmi rozdrtí lebku. Nebo je to jinak?
Chrání je Slunce, jsou s ním spojováni, stejně jako náš Zlatý divočák, ovšem vypráví se i o jejich zalézání do temných vod, kde jsou napojeni na Bohy podsvětí. Proč je ale zde ta laskavost?
,,Bojíš se krokodýlů?" promluvil pronikavý hlas za mnou. Moje matka. ,,Cože?" zabručel jsem a rychle se otočil na ni. ,,Bojíš se jich?" zopakovala a nespouštěla ze mě zrak." ,,Nebojim. Prý se spojujou s laskavostí, připadá vám to normální? Jak může tak ohavný zvíře s držkou plnou tesáků zářit něčim tak sladkym jako je právě laskavost?" zasmál jsem se víc nahlas, než jsem původně chtěl, zatímco jsem nervózně poklepával nohou. ,,Bojíš se, cítím to." zašeptala a přistoupila ke mně blíž tak, aby přihlížející Francis nic nezaslechl. ,,Drž se pevně. Tady nesmíš mít strach. Vidíš všude ty otisky na zemi? Jo, přesně tak," přimhouřila oči. ,,jejich ocasy a drápy. Žijou tady, Erneste. Žijou tady a sledujou nás."
,,Všechno je to jen otázka času. Máme pušky, můžeme je sestřelit." tohle jsem absolutně říct nechtěl, mluvila ze mě nervozita a strach, který jsem si nikdy nechtěl přiznat.
,,Co s tebou ksakru je?!" zvýšila lehce hlas; Francis zvedl zrak. Matka se rozhlédla okolo a v rychlosti mě chytla zezadu za krk. ,,Teď mě dobře poslouchej.." zarývala mi hluboko do kůže své dlouhé ostré nalakované nehty. ,,Absolutně neuvažuj o takový stupidní věci, jako je vystřílení jejich symbolickýho duchovního zvířete, který maj dokonce v erbu. Jejich skupina je větší, rozsáhlejší a prohnanější, čímž nám to vůbec neulehčujou." lehce povolila zaryté nehty. ,,Potřebujeme jejich syna a dceru, který znaj tyhle skály a hory a přesně věděj, kde naše zlato hledat! Nedělej žádný pitomosti, nebo ti vyrvu to tvoje prohnilý srdce z hrudníku!" pustila mě.
Všechno teď musí šlapat tak, jak bude matka chtít, jako obvykle. Francis nemluvil, jen přihlížel. Možná ani dokonce nechtěl vědět o tom, co se bude dít.
Zahlédl jsem krokodýla. Dva. Tři. Čtyři. Pět... A šestý, ten největší, bez zadních nohou. Všichni byli tak divní. Každý měl své specifické zbarvení, které jsem si nemohl pořádně prohlédnout, poněvadž jsem podle matky musel hledět jen vpřed. Staniž se tedy. Sledovali nás, probodávali nás pohledem.
Ovšem nejděsivější na tom bylo, že nás nesledovala jen ta zvířata. Bál jsem se, měl jsem nechutný odporný pocit v břiše, který mi nepříjemně svíral žaludek, jakoby ho chtěl vytrhnout z těla a hodit těm krokodýlům jako jednohubku. Myslel jsem na nejhorší - co když dnes zemřu? Co když dnes všichni zemřeme? Potil jsem se na všech místech, která zapáchala. Všechno bylo divné. Jako kdybychom šli najednou pozpátku? Má hlava vysílala zoufalé signály do těla volající o pomoc. Zvratky se mi sápaly po trubici až nahoru, dokud jsem jich neměl plná ústa. Jejich hořká chuť působila jako láva protékající mým jícnem, který jakoby byl rozežraný a spálený po kyselině.
Oni na mě zírali; zírali na to, jak se celý zpocený a zoufalý uzavírám do svého světa. Jsem si jist, že po mé smrti budou sedět nad mou zdechlinou, která se udávila smrdutými slinami, zatímco budou vdechovat výpary a plyny z mého překyseleného břicha plného záště, nenávisti a humusu.
Proč se mi vracely vzpomínky na můj domov, kdy nám otec držel nad našimi palci nůž a vyhrožoval, že je uřízne? Proč se mi najednou vybavil krokodýl, který drtí ve své čelisti mou křehkou lebku? Proč nám sakra chtěl uřezat palce??
Mami, jsou krokodýli laskaví?
𓆌
Probudil jsem se uprostřed velkého prosvětleného sálu. Uprostřed místnosti byla vyhloubena nádrž z bílého, hnědého a tmavě zeleného mramoru pro vodu, která přitékala z východních skal. Ležel jsem na okraji té velkolepé mělké nádrže, zatímco nade mnou zářilo brzké ranní nebe plné baculatých mraků přes obrovské nažloutlé okno. Slyšel jsem tichou zvonkohru někde okolo mě.
Ležel jsem klidně. Vnímal jsem jemný tichý pramen přitékající vody a pomalu se protahoval. Pode mnou byla kůže z divoké krávy a ovčí vlna, kterou jsem měl podepřenou hlavu. Každé mé prokřupnutí kloubů se odráželo od stěn místnosti; každý můj výdech byl slyšet třikrát více než je zvykem. Velmi silná ozvěna, která mě začala znervózňovat.
Má ruka se natáhla k vodě, kdežto jsem uslyšel něčí kroky. Zvedl jsem svůj unavený zrak a uviděl osobu, která držela v dlaních malého hnědého krokodýla bez horní čelisti. Oba dva na mě zírali. Já moc dobře cítil jejich hluboký pohled, který s sebou nesl nespočet otázek.
Přistoupil blíže ke mně. Chtěl jít pravděpodobně k vodě, ovšem já zpanikařil. ,,Přestaň, drž se dál." dupnul jsem silou, která mi ještě zbyla. On se nezastavil a pokračoval dál ve své cestě. ,,Řek jsem drž se dál!" můj hlas pronikl celým světlým sálem. On přes to nezastavoval, jednoduše klidně dál nesl to malé zvíře. Posadil se na druhý konec zídky, kde ponořil svého krokodýla do té čisté majestátní vody. Rukama ponořenýma až po lokty ve vodě napodoboval plavání té malé bestie. Jakoby se na sebe usmívali a nějakým podivným způsobem spolu dokázali komunikovat! ,,Jak je tohle možný." otázal jsem se sám sebe. ,,Není to žádná věda. Naši duchové jsou spojený. Dýchaj, vnímaj vodu z hor, vnímaj světlo, vnímaj teplo, který prochází našima žílama. Cítěj slunce." mluvil pomalu a klidně, jakoby se měl každou chvíli ve svých slovech ztratit a splynout s tou čirou vodou. Tento zvláštní moment neustále doprovázela ta tichá zvonkohra. Pořád jsem ji naivně zrakem hledal, poté mi však bylo oznámeno, že visí na dvoře, kde ji pobízí východní vítr pocházející z hor. ,,Duchové, kouzelná vodička, kouzelný hory, uh, nejsme v žádnym magickym lese, ne. Navíc sem se tě na žádný vysvětlivky neptal." snažil jsem se být co nejnepříjemnější, abych mu ukázal, kdo tu velí, ovšem on okamžitě změnil téma. ,,Vždycky si měl takhle dlouhý vlasy?" lehce naklonil hlavu a upřímně a mile se na mě usmál. Já vykulil oči, nevěděl jsem, co odpovědět. Jeho výraz mi nedal možnost se nějak připravit na odpověď. ,,Uh.. um.. co.." zamumlal jsem. ,,Jestli si měl vždycky takhle dlouhý vlasy." sebevědomě a klidně zopakoval svou otázku, zatímco mě celého projel očima.
Já mlčel.
Jeho světlé hnědé oči mě hypnotizovaly, jakoby mě jimi chtěl v té zatracené vodě utopit. Ponořoval si do ní i konečky svých černých delších vlasů; absolutně nemám tušení, proč to vlastně dělal.
Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku, poněvadž se mnou nikdy nikdo takhle nehovořil. Neustále mě projížděl očima; začalo mi to neuvěřitelně vadit. Lehl si na břicho tak, aby na mě měl zřejmě lepší výhled. Ležel na okraji zídky celým tělem jako krokodýl, podepíral si dlaní bradu. ,,Jestli chceš, tak si běž takhle kurva čumět na porno a ne na mě!!" zvedl jsem se a agresivně shodil všechny deky a kůže do vody.
