Nepochopené charaktery

Slova jsou zbraně

𝕂𝕠𝕣𝕒

•

Já nevím, zda mě mají rádi.
Ale jednou vám dojde, jak moc jste do sebe stříleli, pokud s tím nepřestanete. Pokud nepřestanete verbálně roznášet svinstvo.

•

Všechno mě bolí, všechno, naprosto všechno.

Lana, moje nejvěrnější přítelkyně je vždy se mnou. Držíme spolu.
Ona jediná ví, jak moc mě to trápí.

Žijeme ve stáji. Já, a pár dalších osob, které sem obvykle přijdou jen nakouknout, ale potom zůstanou.

Já jsem tady byla důležitá, to mě se jednu dobu každý svěřoval. Každý chtěl mou pozornost, protože jsem byla zajímavá.

Měla jsem dlouhé vlnité blonďaté vlasy a zářivě modré oči. Nebyla jsem moc vysoká, měla jsem dobrou stavbu a výborné držení těla.

•

Všechno mě bolí, poněvadž ze sebe dělám terč. Zbytečně.

Bolí to zevnitř i zvenčí. Moc.

Nechám všechny, aby do mě schválně verbálně stříleli a bodali, jenomže proč?
Proč to vlastně dělají?

Proč?

Protože mají možnost,
a já jim to umožnila.

Věděli o mně všechno. Kdy chodím spát, jaké mám zdravotní problémy, koho miluji, koho nenávidím, co mě baví a nebaví. A bylo toho mnohem víc.

Tohle všechno jsem jim umožnila.

•

Jednu noc, kdy jsem byla sama, smutná, ve špatné náladě, ke mně přišel jeden muž.

Já nevěděla, kdo to byl.
Nevěděla jsem, zda se mi vlastně líbil.

Věděla jsem jen to, že jsme se spolu vyspali. Byl zkušený a přesně věděl, co na mě zabírá, protože mě znal.

Ovšem jak to, že já jeho ne?

Odpověď byla tak jednoduchá! - Věděl o mně vše díky těm, kteří ze mě sáli informace a hltali každou pomluvu, jakou jsem vypustila z úst.

Líbilo se mi to, tak moc se mi to líbilo!

Dokud o mně i Lana nezačala mluvit.
Říkala, že jsem se vyspala s chemikem - nerozuměla jsem tomu.
Všechno pravděpodobně v noci slyšela. Moje steny a vzdechy, které zřejmě nešly neslyšet.

•

Měsíce plynuly a já zjistila, že čekám dítě.
Nevadilo mi to, poněvadž jsem plánovala cestu ven. Dostat se ze stáje a vyjít někam, kde nebudeme mít žádné problémy, a kde konečně budu pro někoho cizí.

Já nevěděla, zda jsem se na rodičovství vlastně těšila. Já vážně nevěděla.

Balila jsem si věci. Všechno jsem rychle naházela do kožených tašek a pomalu vyrážela.

Nikdo ve stáji nebyl. Bylo mi jasné, že odešli na expedici nebo výpravu, kterou často prováděli.
Obvykle skoro každý týden.

Někteří se učili v laboratoři,
někteří zase v kuchyni.

•

Viděla jsem je.

Byli daleko od stáje, já šla celou dobu po svých.

Chodili v lese, ve kterém jste se mohli velice rychle ztratit.

Myslím, že to byl účel toho lesa.
On mě cítil,
on cítil je.
Cítil i můj přicházející strach.

Všem jsem zamávala a křečovitě se pousmála.

Kráčeli okolo mě v kruhu, pořád se pomalu přibližovali. Bylo mi špatně, začal se mi svírat žaludek a potit dlaně.
Úsměv mi ze tváře zmizel.

Pár z nich vykročilo ještě blíž, a to byl zřejmě ten bod, kdy jsem měla srdce až v krku.

Nikdo nic neříkal.
Všichni byli zticha.

Slyšela jsem jejich dechy,
jak byly vyčerpané z výpravy.

V tu ránu mi jeden z nich vytrhl tašky a začal mě bít. Druhý mě svalil k zemi a kopal.

Třetí mě od nich odtáhl, myslela jsem, že mě zachránil, ovšem po chvíli mi došlo, co chtěl udělat.

Tahal mě po té strnité zemi pod námi
a rozedřel mi tak levé rameno a bok. Čtvrtý mě škubal za vlasy a držel přitom pod krkem.

Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít.

Přišel ke mně ten muž, se kterým jsem počala dítě. Chemik, jak ho kdysi nazvala Lana.

Ten hlas. Ten jeho přísný pronikavý hlas.
Věděla jsem, že je to on.

Uchopil mojí košili pod krkem, nadzvednul mě na zem a párkrát do mě bodnul kapesním nožem.

Poté mě odhodil na zem jako kus hadru a začal něco hledat ve své brašně, kterou měl na sobě.

Ostatní stáli a přihlíželi, zatímco do mě neuvěřitelně verbálně stříleli.

Pronikala mnou nesnesitelná bolest.

Po chvíli Chemik vytáhnul bělidlo.
Šlápnul mi na krk a rozlil mi ho po těle.

Já mezitím z bolesti omdlela.

•

Většinou nic nevím.

Ale teď vím jedno. Vím, že umřu.

Když jsem se vzbudila na onom samém místě, cítila jsem v sobě, jak mě ta jedovatá látka zevnitř zžírá.

Pod sebou jsem měla své vyškubané vlasy; na mé tělo jsem se nemohla podívat, držela jsem zrak nahoře celou dobu,
co jsem se plazila pod blízké skály.

•

Děkovala jsem Bohu za to,
že jsem mohla počít a porodit dítě.

Pamatuji si, že mě pohladil po hlavě a poděkoval za to, že jsem do nikoho nestřílela, zatímco mě mučili.

Poněvadž slova jsou zbraně.