Existuje pár lidí/jedinců, kteří jsou prostě jiní. Málokdo, nebo skoro nikdo je nedokáže pochopit, ovšem proč tomu tak je? Jsou často nazýváni blázny, šílenci, idioti, potrati nebo dokonce úchyly.
Myslíte, že patříte mezi ně?
..protože já ano.
•
...
,,Je prostě špatně toho chtít od života hodně?" otázal jsem se ho, zatímco jsem ležel na jeho posteli. ,,Špatně?" přisedl si a pohlédl na můj zkleslý výraz. ,,Naopak, chtěj z něj vycucat to nejlepší!" Proč se mi sakra při slově 'vycucat' promítne v hlavě tolik líbezných scénářů, jak ho líbám a osahávám na sladkých místech? Blbost, přestaň, Erneste. Přestaň, sakra. ,,Hm." zabručel jsem bezcitně. On jen vstal, ani se na mě nepodíval, a pomalu odcházel z místnosti, kdežto já najednou vyslovil něco, co jsem nikdy vyslovit nechtěl. Nevěděl jsem, kde se to ve mně vzalo, ovšem moc dobře jsem to poznal. Byla v tom má arogance a potřeba být někomu pánem; přece jen, vychovali mě tak. ,,Lehni si místo mě, ty děvko." zvýraznil jsem tuto větu svým rázným vůdčím hlasem. On se zastavil. Jako by ani nedýchal. Čekal jsem, že ve vteřině odejde; že dodá nějaké své moudro nebo duchovní poznámku, jaký jsem idiot a namyšlený zlý člověk, ovšem jen stál. Poté se ohlédl na mě a pousmál se.
Malý moment... on byl stejný úchyl a blázen jako já? V tu chvíli jsem dokázal cítit všechny jeho myšlenky, cítil jsem jeho zrychlený dech a tlukot srdce, i když byl ode mě daleko. Jistě, možná bylo jednoduché tohle v té šílené bláznivé mysli přečíst, jelikož se jednalo o něco, na co myslíme oba. Ovšem dokázal bych mít něco s někým, kdo je tak oddaný Bohu a sám sobě? Naše pohledy byly tak upnuté a hluboké, jakoby se do sebe měly každou chvíli vpít. Vstal jsem a namířil si to přímo k němu. Rychlým sebevědomým krokem jsem ho chtěl přinutit lehce couvnout, ovšem on stál neustále na místě; ani se nehnul. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ho nechtěl zastrašit. Lhal bych, kdybych nechtěl, aby ze mě měl respekt a bál se mě. Lhal bych, kdybych řekl, že by mě nevzrušilo, kdyby mě oslovil 'pane'.
Ovšem vše bylo špatně. Tedy alespoň podle mě. Nedělal nic z toho, co jsem po něm chtěl; nedělal nic z toho, co dělat měl. ,,Klekni si." zvýšil jsem náhle hlas. ,,Akorát bych ti ho s radostí ukousnul." vycenil zuby, rázem se otočil zády ke mně a odkráčel vznešeně pryč. Pryč ode mě.
Takže tohle je moje odplata? Ani mi nemůže udělat dobře po tom, co jsem se snažil ho poznat? Jak že se vlastně jmenuje? Vím vůbec jeho jméno?
Zuřil jsem. Měl jsem skutečně chuť jít a zatáhnout ho násilím do postele, ovšem něco bylo zase špatně. Proč mnou procházel pocit viny? Nikdy jsem něco takového necítil; jako kdybych ztrácel moc a sílu. Moc, někoho ovládat a řídit.
Byl to blázen, mnohokrát horší než já.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
