Existuje pár lidí/jedinců, kteří jsou prostě jiní. Málokdo, nebo skoro nikdo je nedokáže pochopit, ovšem proč tomu tak je? Jsou často nazýváni blázny, šílenci, idioti, potrati nebo dokonce úchyly.
Myslíte, že patříte mezi ně?
..protože já ano.
•
...
Nemám se rád. Nemám rád to, co je uvnitř mě. Postupně jsem však zjišťoval, co to skutečně je. Ďábel; šílenec.
Nejraději bych prostě jen opustil sám sebe, jenomže vlastnímu tělu a mysli uniknout nelze.
𓆌
,,Ern..-" ,,Tady sem." odpověděl jsem chladně matce. ,,Proč ste mě tady nechali?" ,,Neměj strach, dítě, všechno je naplánovaný." ukázala prstem na vycházející Slunce. ,,Hned teď se vydáte na cestu do severních hor, kde budete hledat to, co chci. Tedy vlastně chceme, no ne?" Poslušně jsem přikývl. Nedokázal jsem ovšem myslet na nic jiného než na včerejší incident. ,,Co ti je? Tváříš se jako kdyby ti zas něco přelítlo přes nos." namítla a bodla mě bezcitně do ramene. ,,Nic." odpověděl jsem a šel se chystat na cestu. Nedokázal jsem pochopit, co se mnou je. Vyčítal jsem si to snad? Musel jsem s ním každopádně mluvit... ovšem proč, a o čem sakra? Opět jsem se procházel tím domem, opět jsem si všímal solných lamp a mramoru, které se mi vrývaly do paměti pořád hlouběji a hlouběji. Namířil jsem to přímo do Lornova pokoje, kde ležel na své nízké posteli a pravděpodobně přemýšlel. Zvedl zrak, podíval se na mě a pousmál se.
,,Um.." srdce jsem měl až v krku. Zase na mě přicházelo zvracení. ,,Musíme se chystat na cestu, říká moje matka." ,,Hm." přikývl a nespouštěl ze mě oči. Na chvíli námi proplouvalo ticho. Já měl sklopený zrak; v hlavě mi plavali krokodýli, přičemž v jejich čele byl ten bez čelisti. Zavřel jsem oči a zkroutil svůj výraz. Bylo mi do breku z toho, jak jsem se před ním ponížil a ukázal se v tom nejhorším světle.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nenávidím se.
,,Nic se neděje." zvedl se z postele a přistoupil blíže ke mně. ,,Ne, přestaň." zvedl jsem před sebe ruku, abych mu naznačil, že má stát. On skutečně zastavil, neustále se na mě díval. Chtěl se mi dívat do tváře, ovšem já ji schoval do dlaní. ,,Já tady...vážně..." zlomil se mi hlas. ,,Nechci bejt... nechci jet...nechci jet na tu zasranou... co to vlastně kurva je.." ,,Výpravu.." zašeptal. Přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po hřbetu ruky, kterou jsem si držel obličej. ,,Přestaň.." zvýšil jsem prudce hlas a odkryl si oči. ,,Vůbec na mě kurva nesahej." dodal jsem s otočil se k němu zády. Slyšel jsem jeho kroky, obešel mě a stoupl si přede mě. Odkryl mi zbytek obličeje, který jsem si mačkal a objal mě. ,,Všechno zvládneme, jasný? Budeme tam spolu; teď se běž připravit, ať to máme co nejrychleji za sebou." pobídl mě a políbil na tvář. Bylo vcelku hezké, že si musel stoupat na špičky, aby mi vůbec dosáhl na obličej svými rty. Odešel jsem, ani v podstatě nemám tušení jak. Absolutně se mi nechtělo opouštět jeho objetí, nechtěl jsem zkrátka přijít o pocit, kdy mi dýchal na krk horký dech. V mé mysli tentokrát nebyl žádný sexuální podtext, žádný chtíč.
