FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

I. Byl JEDNOU JEDEN....

Už tehdy byli čtyři. Zatím ale žili jako čtyři jednotlivci- bez sebemenšího tušení o vzájemné existenci.

Dva z nich měli už tehdy perfektní životy. Pokud ovšem něco perfektniho existuje....
Zbylí dva si ale na svoje ,,perfektní" museli počkat.
A než k němu došli, mnohým už si prošli....
Životy lidí jsou nespravedlivé a mají spoustu zatáček a možností odbočit. Někteří se mají lépe než jiní...
Kdyby lidstvo nevědělo, že se může mít lépe, po ničem by netoužilo....
Ale každý se sobecky žene za lepším.
Člověk jako jedinec, je neobyčejně chytrá bytost. Lidstvo jako takové naproti tomu, je neobyčejně hloupé.

A tak byli čtyři jedinci. Dva šťastní a dva relativně spokojení.
Byli tak rozdílní, až byli stejní.

-1970-

Chladným Londýnem se proháněl ještě chladnější vítr a pohrával si s do ruda zbarveným listím v liduprázdném parku.
Byl začátek listopadu a lidé byli zachumlaní do svetrů, poslouchající rádio nebo pokoušející se sprovoznit nejmodernější hranatý (a také velmi těžký) televizor.
Kdyby jste ale přeci jen překonali svůj komfort a vydali se do parku na Grimmauldově náměstí nadýchat se čerstvého kyslíku, mohli byste si všimnout hned dvou věcí:
Nejdříve byste se nadechli vlhkého vzduchu s vůní tlejícího listí a uvědomili si, jak je venku vlastně krásně.
A kdybyste byli ještě o něco pozornější, mohli jste si všimnout i chybějícího popisného čísla mezi domy 11 a 13.
Ono ale nechybělo jen číslo, chyběl celý dům. Nebo se to tak mohlo zdát.
Dům tam byl. Skutečný, z cihel a omýtky. Mnohým očím ale nepřístupný.
V tomto domě začíná naše číslo jedna.

__

Černovlasý chlapec už druhým dnem seděl ve stejné kuchyni, na stejné židli v onom temném, ukrytém domě.
Tehdy si ovšem ještě pořádně neuvědomoval, jak moc je ten dům temný, plný tmavých zákoutí.
Tehdy měl jiné starosti a prioritou číslo jedna, bylo nepřehlédnutí jediného pohybu za kuchyňským oknem. Právě tímto oknem vždy přilétala pošta.

Kuchyně byla místnost s vysokým stropem a několika kusy drahého, černého nábytku - což ani zdaleka nebyly jediné cenné věci v místnosti a už vůbec ne v domě. Vysokou hodnotu tu měly maličkosti jako stříbrné příbory a šperky, až po mohutnější kusy, jako třeba právě nábytek, drahé tapety, koberce a několik světem postrádaných obrazů.
Kdo by něco takového řekl do na pohled obyčejného řadového domku?
Asi si dokážete představit, jak omezující tedy mohlo být v tomto domě vyrůstat...

Ale zpět k chlapci.
S hlavou skloněnou nad tlustou (a nepochybně cennou) knihou vázanou v kůži, každou chvíli po očku zkontroloval jediné kuchyňské okno.
Na těžké ebenové desce stolu bylo vedle něj vyskládáno ještě několik podobných svazků.
Také zápasil s neustále se rolujícím pergamenem pod jeho rukou - stále ještě bez jediné čárky.
A kdo by se taky soustředil na překládání nějaké pár stovek let staré polorozpadlé knihy, když každou chvílí měl chlapcovi přijít dopis, na který čeká už jedenáct let?
Ke koncentraci mu nepomáhala ani melodie klavíru, která se domem linula.

V břiše se mu svíjela nervozita smíchaná s očekáváním.
V hlavě mu vířilo nespočet otázek, těžko se dalo soustředit na nějakou staroangličtinu...
'Co když nepřijde?' 'Blbost, všem Blackům přišel' 'Co když sova nenajde jejich dům' 'Co když dopis přijde mudlovským sousedům?' 'Ne, to je taky blbost..' 'Co když nejsem dost dobrej na to, ho dostat?' 'Všechny kouzelnické děti v Británii se přece nemůžou nacpat do jedné školy....nebo můžou?' 'Merline co je TOHLE za slovo?' 'Měl tady být už včera...' 'Jestli Regulus zahraje tuhle skladbu ještě jednou tak přísahám....'
Hlasitě si povzdychl a znovu se zahleděl na zažloutlé stránky popsané hustými černými klikyháky.
'Tohle nepřeložím ani kdybych chtěl.....jakože nechci' pomyslel si. Podle všeho měl před sebou životopis, ručně napsaný nějakým jeho dávným předkem, který strávil část svého života v Paříži (To vypozoroval podle nákresu Eiffelovi věže na jeho hřbetu...opravdu doufal, že z Paříže nejsou jen desky....).
Z orlího pera ukápla kapka temného inkoustu a vsákla se do pergamenu. Už podvědomě ho zmuchlal a hodil na hromádku k několika dalším. Stačila jediná kaňka a automaticky bylo vše špatně...
U Blacků byl nastolen jasný řád. Vše muselo být bezchybné. Vše muselo vyhovovat spořádaným standardům.