FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

XI.

-22. srpna -1972-

Noci střídaly dny a Anglie, včetně jindy deštivého Londýna, na nějaký čas roztála pod matným letním sluncem. Ulicemi se poflakovaly hloučky vysmátých dětí, na betonových pláccích mezi cihlovými domy se hrála kopaná, teenageři postávali po večerech v parcích na špinavých lavičkách, cigaretu mezi rty a sluchátky od volkmanu v uších. Zmrzlinové stánky měly plno a rodiny procházející se podel kalné Temže házely rackům drobky.

O tom všem si ale mohl Sirius nechat jen zdát. Z krás Londýna znal jen spěšné cesty na Příčnou ulici a neútulné domy rodinných přátel, kde byl nucen hodiny vysedávat v nepohodlném hábitu a pozorovat šedé město skrz okna. Už mu to pomalu lezlo na rozum. Všechny ty návštěvy švadlen, měření mír, zdlouhavé tlachání o správném držení těla, ohrnuté nosy valné většiny rodinných příslušníků... Matčiny neúnavné pokusy opět z něj vytvořit Blacka jak se patří. 

Rád by řekl, že léto nakonec uteklo, to by ovšem bylo směšné tvrzení. Prázdniny se táhly až do posledních dnů, kdy začal Sirius silně postrádat i nekonečně dlouhé večery strávené nad psaním nudných esejí na Historii čar a kouzel.

Každé ráno pozoroval, jak v parku zhasínají lampy a chodil spát při jejich jasně jantarové záři.
A dny se opakovaly.
Jeden jako druhý.
Matka mu den co den nosila těžké svazky rodinné historie a záznamů. V rukou mu dokonce přistálo pár ručně psaných deníků, zkřehlých prachem.
Walburga byla pevně přesvědčena, že tu 'jeho náturu' z něho pár řádků od jeho spořádaných praprarodičů dokáže vytlouct. Tahala svého syna po nóbl večírcích a bez jediné zmínky o Nebelvíru, ho představovala zástupům upjatých kouzelníků a čarodějek. Každý z nich ve tváři drsný výraz krásné sochy. Žaludek měl Sirius z neustálého přemísťování jako na vodě. Doufal v klidné prázdniny, prožité v tiché nenávisti. Walburga ale měla jiné plány. Vzala si do hlavy Siriusovu kompletní převýchovu, a svého nelítostného plánu se nehodlala jen tak pustit. Ještě před rokem by si Sirius nedovedl stěžovat. Nyní ale toužil po troše volnosti, kterou Bradavice nabízely. Vztek z toho, že neměl vládu nad svým volným časem, mu bublal pod kůží.

Na knihy od matky se sotva podíval. Stačil jediný pohled na husté tmavé písmo, připomínající rozsypané jehličí, a udělalo se mu nevolno.
Walburga ale (k jeho smůle) nebyla hloupá. Věděla, že její syn netráví večery zavřený v pokoji proto, aby mohl luštit vybledlá písmena.
Sirius se ale pomalu stával proti jejím hlasitým projevům imunní. Potřebu matce stejně hlasitě odpovědět, odsouval někam do pozadí a se skloněnou hlavou poslouchal hukot v uších.
Neměl moc na výběr. Pokud chtěl tohle léto přežít v relativním psychickém zdraví, musel být rozumný. I když rozumný a zbabělý, se můžou snadno plést. Ani on se v rozdílu mezi nimi moc nevyznal...
Prozatím se ale obrnil mlčenlivostí a omezil vycházení z pokoje, jak jen to bylo možné.
Těžko se totiž stanete imunní i proti kletbám z hůlky vlastní matky...
Párkrát skončil v bezvědomí na některém z odpočívadel na schodech, nejednou mu dlaně zůstaly připoutané k desce psacího stolu...
Jednou se pokusil vyhnout se společné večeři, ovšem Krátura myslel vytáhnutí z pokoje smrtelně vážně... Trvalá absence vlasů mu za trochu volného času navíc nestála..

Co se týče jeho ebenových vln; už nepůsobily jako hejno zplihlých havraních per (což zní mnohem elegantněji, než to skutečně bylo). K matčině nelibosti, mu vlasy rostly poměrně rychle. Ještě mu sice nepadaly do očí, ale působily přinejmenším přirozeným dojmem. Siriusovi nezbylo nic jiného než si zvyknout a odnaučit se neustálé pohazování hlavou.

Do nástupu do školy zbýval přesně týden.
Po všech těch zdlouhavých dnech, se na obzoru mihotalo světélko jistého vysvobození.
Bylo něco před půlnocí a Sirius se převaloval na příliš měkké posteli. Rozhrnutými nebesy pozoroval větve stromů, pohupující se ve vlažné záři pouličních lamp.
Lákalo ho okno otevřít, přelézt na některou ze zkroucených větví a zahrát si tak s gravitací hru na život a na smrt.
V domě vládlo ticho. Jen mohutné kukačkové hodiny, postávající na chodbě, rytmicky tikaly a portréty tiše oddychovaly.
Po Siriusově pokoji tančily ladné stíny větví a dodávaly tak stísněné místnosti kapku ospalé veselosti.