FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

VII.

Je neuvěřitelné, jak rychle ze sebe člověk dokáže udělat stroj...
Sice stroj myslící, uvažující, s lidskou tváří a hlasem, ale stroj....
Může to začít jen nevinným zatajováním detailů. Ale může to pokračovat do zatajování sám sebe.
Kdy se člověk uzavře tak hluboko do sebe, že překročí přiměřenou hranici..
Tím uzavřením nemyslím osobní tajemství (...ta má snad každý....i když to může být velkou součástí..) myslím tím potlačování citů, emocí a až přilišné prizpůsobování se okolí...
Z člověka se stává stroj, když nenajde rovnováhu mezi něčím, co je důležité pro něj a tím, co je správné pro všechny.
...
Ve spoustě knihách, filmech a seriálech je ta jedna postava, která se snaží ze sebe vymazat emoce, protože jsou přece jen na škodu...
Občas nad tím přemýšlím.
Vždyť ono by to bez emocí opravdu bylo lehčí..
Nic by nás nerozptylovalo a dělali bychom to, co je potřeba...
Jenže takhle to nefunguje, že?
Emoce z nás dělají lidi.
To naše emoce nam říkají, co je správné a co důležité.
Možná, kdyby svět postrádal city, by nikdo nikomu nemohl ublížit.
Ale zároveň by to byl hrozně nudný, zodpovědný a nezajímavý život...
Lidé ze sebe začnou dělat stroje, když je někdo zraní. Když je někdo zradí...
Když mají pocit, že celý svět je proti nim a oni nemají jak se mu postavit.
Potom chápu, že si přejí nic necítit.
Už žádnou bolest.
Nevím, jestli je to hrdinství nebo slabost.
Každopádně to ale znamená určitým způsobem to vzdát...
A můžete to potom vzít zpátky?
Jde ze stroje udělat zase člověk?
Kompletní člověk?

Ze Siriuse se po jedenáct let také pomaličku, ale zato velmi jistě, stával stroj. Každé nové (a přesto tak staré) pravidlo rodu Blacků ho svazovalo a nahrazovalo jeho buňky pečlivě vybranými šroubky a maticemi.
Jenže Blackovi na něco zapomínají.
Na detaily.
Nepřikládají obyčejným věcem žádnou váhu.
Nepřikládají váhu něčemu tak vzácnému a nevratnému, jako je dětství a jeho nespoutanost.
Nestačily ze Siriuse udělat stroj dostatečně rychle a efektivně. Nebo jim to možná Sirius nedovolil.

A když začal nový život stovky kilometrů od rodného Londýna, s novými lidmi, názory, přístupem a prostředím, šroubky a matice se začaly uvolňovat a ty nedotažené postupně odpadaly.
S těmi pečlivě utaženými už nejspíš nikdo nic neudělá, ale Sirius je dokázal obstojně skrývat.

A dny utíkaly.

- 7. září-1971 -

První týden měli chlapci za sebou.
Pro všechny čtyři to byl dost možná nejlepší ale i nejsložitější týden vůbec.
Ani jeden z nich nebyl na změnu zvyklý a dva z nich na ni nebyli ani připraveni.
Překonali ji ale zdánlivě s přehledem.
U učitelů si udělali dobré jméno a u školníka jen to nejhorší.
Přez přísnou tvář profesorky McGonagalové občas přelétl náznak údivu a spokojení, i když se do dvou vteřin zase vytratil a nahradila ho ztráta bodů pro rudou kolej...

Stala se z nich nerozlučná trojka vskutku rychle.
Možná moc rychle?

Trojka.

Na Remuse to bylo opravdu příliš rychlé.
Příliš nových lidí a příliš zkoumavých pohledů. Příliš hlasitá rána a příliš soucitných očí ze strany profesorů.

Každé ráno padly Siriusovi rozespalé oči na prázdnou postel naproti té své.
Za těch pár dní s nimi vysoký hoch promluvil jen párkrát.
Vlastně prakticky vůbec...
Nakonec tedy skončili jen tři a v tomto počtu chodili na hodiny, uspokojit své vyhládlé žaludky, prozkoumávat hrad po půlnoci a podniknout další marný pokus o vloupání do školníkova kabinetu...
Remus se vždy objevil jen na hodinách a zřídka kdy ve Velké síni. Pak samozřejmě ještě na koleji, kde ho chlapci vždy objevili spícího s tlustou knihou na hrudi.
A takhle to chodilo den co den.
Od východu slunce do západu, a od západu do východu.
Již tři dlouhé dny od Remusova příjezdu.
Sirius by řekl, že si vystačili i ve třech, jenže v tom prostě něco nefungovalo...
Bylo podivně nepříjemné mít partu utvořenou ze spolubydlících, ale vedomně jednoho vynechávat...