FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

X.

-7. července -1972-

Už týden bloumal po temném sídle Blacků. Bezpečně zabezpečeném proti mudlům, v ironii toho, že stálo v mudlovské části města, obklopené mudlovskými byty a spoustou cihel...
Ráno co ráno, ho probudilo bušení na dveře a Kráturův rádoby zdvořilý ječák, hlásící snídani.
Dnešek nebyl vyjímkou.
,,Pane Siriusi, vaše drahá matka mě posílá, jakožto svého oddaného služebníka, vám připonetout snídani. Drahá paní mi povolila vytáhnout vás z pokoje, pokud ji a vašeho bratra nepoctíte svou přítomností. Samozřejmě pouze v případě nouze, můj pane." Poslední slova pronesl s takovým zklamáním, až měl Sirius chuť otevřít ty dveře s takovou vervou, že by to Kráturu s trochou štěstí odhodilo na druhý konec Londýna...
Bylo by to vítané upuštění páry, ale již tak to měl u matky nehezky rozhozené
a nehodlal ji dát další záminku k zuřivé přednášce.
Zahuhlal něco nesrozumitelného na souhlas a vyhrabal se z těžkých peřin.
Uslyšel, jak domácí skřítek za dveřmi ještě složil několik poklon k rodu Blacků (zejména k jeho matce), a následně se s hlasitým lupnutím přemístil. Zřejmě naprášit Walburce, jak její synek neochotně vstává....
Dovolil si hlasitě vydechnout a došel k velkému oknu s výhledem do parku.
Byla středa, odhadoval něco kolem osmé ráno.
Jeho okno bylo ve výšce korun vzrostlých platanů, skrz které viděl několik měsíců neposekaný trávník, kterým se klikatila štěrková sestička lemovaná lavičkami a černými kovovými lampami. Podel kovaného plotu se válely zbytky mlhy.
Vzpomněl si, jak jako malí, procházeli s Regulusem parkem a štěrk jim křupal do podrážek lesklých polobotek. Měl ty časy, kdy jim matka výjmečně dovolovala si v parku hrát, rád. Tehdy mu nijak nevadilo, že jako jediní vypadají jako černobílá fotografie z doby královny Viktorie. Že nedrží v ruce zmrzlinu a nemají kalhoty rozdrbané od kamínků, jako ostatní děti potulující se parkem....
Vyklepal vzpomínky z hlavy a došel k masivní vyřezávané skříni, zdobené stríbrnými madly.

Od jeho posledního pobytu doma, se pár zvyklostí změnilo. Jednou z těch méně důležitých bylo to, že mu Krátura nepřipravoval každé ráno oblečení.
Ani si nedokážete představit, jak náročné je pro dvanáctiletého chlapce připravit si oděv, za který mu matka nevynadá....
Otevřel dveře skříně a chvíli si prohlížel nažehlené košile a naškrobené kalhoty. Na dně skříně se válelo několik zmuchlaných kusů oblečení, které vysypal z kufru, rovnou po svém příjezdu. Mezi nimi byl i ukradený dres kapitána Nebelvírského týmu (jakožto Jamesova nekonečná  pomsta) a jeden Remusův svetr, který mu daroval, poněvadž sametové kabáty vás v zimě vážně nezahřejí (Kor když dvě hodiny sedíte v krupobití na tribuně famfrpálového hřiště...).
Měl podezření, že kdyby jeho matka vyděla něco tak....tak obyčejného, jako je svetr, nebo tak červeného, jako dres, ve svém domě, strávil by následující noc v parku na lavičce...
Už spíš automaticky sáhl po košili a kalhotách. Obojí mu bylo poněkud krátké, což samozřejmě nebyla jeho vyna, ale jeho matka to brala za vrchol neelegantnosti.
Vyhrnuly si tedy rukávy až k loktům. S kalhotama toho moc nenadělal. Obul se do příšerně nepohodlných bot, které ho na špičce tlačily a neochotným krokem se vydal z pokoje. Před tím, než za sebou zavřel dveře, se po místnosti smutně ohlédl. Šedé stěny, kechličkový krb, velká postel s nebesy zelené barvy, staletý koberec, křišťálový lustr a černé kusy mohutného nábytku v podobě skříně, komody a psacího stolu. Zpod postele vyčuhoval kuft, nyní již s mírně otlučenými rohy a jasně stříbrným monogramem S.O.B.
Vypadalo to spíš jako některý z levnějších pokojů v Buckynghamském paláci, ale rozhodně ne jako chlapecký pokoj.
Při pomyšlení na hřejivý odstín červené barvy, do které byl laděn jejich pokoj ve škole, a smích odrážející se od tapisérií ve společenské místnosti, se mu stáhl žaludek podivným steskem.
Rychle za sebou zabouchl černé dveře, táhnoucí se až ke stropu, a s dusotem se spustil po kobercem krytém schodišti, které se spirálovitě táhlo po celém domě. Uvnitř bylo sídlo samozřejmě mnohem větší, než cihlová bytovka. Kouzlem bylo zvětšené na velmi slušnou vilu se spoustou nevyužitých místností.
V mnoha z nich Sirius dokonce nikdy nebyl...
S jednou rukou na dřevěném zábradlí seběhnul ze třetího patra až do přízemí, kde se nacházela velká jídelna spolu s kuchyní.
V čele dlouhého stolu seděla zády ke dveřím Walburga. Úzká kostnatá ramena halil černý saténový župan. Elegantní krk měla vzpřímený a bradu důstojně vztyčenou. Husté černé kadeře měla sčesané do složitého drdolu a několik právníků se jí linulo podel lícních kostí. Mohla by to být neobyčejně krásná žena, nebýt jedovatého jazyka, ledu v očích a nelítostného nitra.
Po její pravici seděl Regulus s rovnými zády. Ospalé oči umíněně upřené na stříbrný podnos se svou snídaní.
Sirius se zamračil. Nevypadalo to na vřelou společnost.
Výčitky se v něm svíjeli.