FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

VI.

- 5. Září -1971 -

'Věci mezi nebem a zemí'
Tak zní obecné vysvětlení jevů, které lidská mysl nedokáže logicky vysvětlit.
A lidé se s touto větou spokojí a přijmou fakt, že ani něco tak vyspělého, jako je člověk a jeho mozek, nedokáže odůvodnit všechno.
Což je možná lepší, než kdyby člověk promarnil život honem za něčím, na co lidská mysl nestačí.
Kruhy v poli, magnetické kopce, předtuchy, vidiny, vesmír, vyšší účel pyramid a nespočet dalších úkazů.
Někteří lidé tomu všemu až naivně věří, někteří jsou zas přesvědčeni, že se jedná o zbytečnosti které mají logické vysvětlení, které paranoidní lidé překroutili do něčeho fantastického..
A někteří lidé hledají detaily a pomalu, po staletí, skládají puzzle nekonečna.
Skutečnost ale je, že nevíme vůbec nic.
Všechno stojí jen na odhadech, pravděpodobnosti a lidském přesvědčení.
Možná bychom takové nevysvětlitelné záhady měli prostě vstřebat, žít svůj život a čekat na hmatatelné důkazy.
A možná bychom se právě tímto měli zabývat nejvíce.
Lidstvo touží po vědomostech a uznání, kdybychom rozluštili třeba jen jednu zdánlivě nevysvětytelnou věc, měli bychom další dílek do naší nekonečné skládačky a díky tomu další krok k rozšíření lidských vědomostí.
Víme jen to, čemu věříme.
Třeba existuje něco, postavé vysoko nad lidmi, co všechno ovládá.
Jenže o tom my nemůžeme vědět, proto soudíme věci logikou, kterou jsme si sami vytvořili
Otázka tedy zní, jestli věci mezi nebem a zemí mají skutečně nějaký vyšší význam, nebo si s námi jen hraje příroda?
Ovšem že hraje.
S každou bytostí si hraje.
Možná bychom takové věci skutečně měli nechat být. Protože když odhalíme tajemství, přestává byt tajným.
A bez tajemství by byla nuda...

Jedna taková 'mezi nebem a zemí' je i síla pohledu.
Jak můžeme vycítit, že nás někdo ze zadu sleduje?
Jsme jen paranoidní?
Nebo je to nějaký šestý, utajený smysl?
Jak můžeme vědět, že nás někdo pozoruje?
Jak nám může naskočit husí kůže jen z něčího pohledu?
Jak dokážeme rozeznat emoce jen skrz duhovky?
Příliš mnoho otázek a příliš mnoho marných pokusů o odpovědi.

To se ovšem nedalo říci o našich číslech Jedna a Dva.
Oba černovlasí chlapci seděli v poslední lavici-jak už se jim stalo zvykem- a významně se šklebili na bezradnou třídu. Přeměňování s vedením profesorky McGonagalové hned první hodinu, bylo pro první ročníky vskutku náročné.
Nebo alespoň pro většinu z nich.
James se Siriusem ze sebe počáteční nervozitu rychle oklepali a teď se jen vševědoucně rozvalovali na židlích.
Zatímco se profesorka marně snažila naučit zbytek třídy přeměnit žížalu v kancelářskou sponku, pohupoval se Sirius na židli s myšlenkami mimo tuto třídu.
Hlavou se mu promítal včerejší návrat na pokoj.

-Flashback-

- 4. Září-1971 -
Sirius rozrazil dřevěné dveře, připravený sebou švihnout do peřin a neobtěžovat se s čištěním zubů. Jeho plán ale selhal již ve chvíli kdy se chodidly dotknul ošoupané dřevěné podlahy jejich pokoje.
Kromě neustále rostoucího nepořádku, přibylo totiž v místnosti ještě něco.
Konkrétněji tedy někdo.

Uprostřed místnosti stál vysoký chlapec útlé postavy a mírně zamračeně shlížel na postel zahalenou kufry a jiným nepořádkem...
Až když se chlapec poplašeně ohlédl čelem ke dveřím, si Sirius uvědomil, kdo před ním vlastně stojí.
Zjizvená tvář, světle hnědé vlasy padající do tmavých očí, seprané - ale slušné- oblečení o pár čísel větší než bylo potřeba....
Stál před ním chlapec, kterého srazil při svém úprku Bradavickým expressem.
U nohou mu stál oprýskaný dřevěný kufr - jehož zašlost se někdo snažil zamaskovat novým nátěrem barvy - s iniciály R.J.L.
Siriusovi proniklo do mysli zvláštní uvědomění, že onoho chlapce viděl naposledy při zařazování.
Neuvědomoval si ani, že by s nimi tehdy stoupal do nebelvírské věže...
A nevšiml si ho dokonce ani na hodinách. Což bylo nanejvýš divné, protože Sirius vždy rád pozoroval lidi a byl si téměř jistý, že někoho tak nápadně vysokého by si ve své koleji všimnul...
No, zřejmě tomu tak nebylo...
Musel mu úplně vypadnout z hlavy...