FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS

II. Byl JEDNOU JEDEN DRUHÝ

                  -o pět měsíců později-   
                             -1971-

,,Tak ještě jednou, zlatíčko, vrátíme se kolem čtvrté odpoledne. Nikomu neotvírat-však to znáš. Nesněz všechnu čokoládu, Ano?" Opakovala už po několikáté Hope Lupinová svému jedinému synovi. Byla to ne zrovna vysoká, drobná žena s výraznými lícními kostmy a jemným obličejem.
,,Ano, já vím" zvednul Remus nezúčastněně oči od rozečtené knihy.
Právě dnes se jeho věk změnil na dvě jedničky.
Byl na svůj věk celkem vysoký, hnědé vlasy (dědictví po matce) mu padaly do velkých čokoládových očí a celé jeho štíhlé tělo pokrývaly jizvy.
Až na ty jizvy vcelku obyčejný chlapec, že? Jenže ty jizvy...
Některé mělké některé hlubší, všechny se ale stříbřitě leskly a lákaly tak nechtěnou pozornost.

Chlapec působil, že jeho vlastní tělo je mu poněkud velké. I když těžko byste si ho představovali menšího....
Stačila chvilka kdy jste s ním mluvili, a už podle jeho rozvážné a opatrné řeči byste poznali, že je jiný.
Působil dojmem chlapce, který až příliš rychle vyrostl.
Mentálně i fyzicky.
Od jeho pěti let se mu na obličeji objevil úsměv jen párkrát.
Už šest let neobejmul rodiče sám od sebe.
Přečetl víc knížek, než někteří dospělí za celý svůj život.
Byl výjmečně bystrý a pracovitý.
A tichý.
Na svých jedenáct let měl až příliš vyspělých vlastností.
Ne že by to tak ovšem chtěl...

Hope se na něj smutně usmála. Remusovi ten úsměv téměř nikdy nic neříkal. Až příliš často se usmívala bezdůvodně.
Možná si to ale myslel proto, že mu připadalo že si ten úsměv nezaslouží...
Nebo proto, že přestal lidem důvěřovat.

Jak poznáte, když člověk lže? Že předstírá? Že myslí něco vážně?
Jak to poznáte? Nepoznáte. K takovému závěru došel Remus.
A pokud nechcete spálit sebe nebo je, bude bezpečnější se od nich držet dál. Tahle věta byla ovšem z úst jeho otce.
Ne že by šest let mluvil s někým jiným než vlastními rodiči, pošťákem a prodavačku...

Mrzí mě to, Reme. Neboj, oslavíme to až přijdeme, Ano?"
Snažila se Hope a do vlasů mu vtiskla rychlou pusu. Remus jen přikývl a s náznakem utěšujícího úsměvu přihlížel tomu, jak se jeho rodiče rozešli ke dveřím. Ano, oba. Jeho otec se na něj však ani nepodíval. Pomohl manželce do kabátu a sám si oblékl ten svůj.
,,Ahoj tati!" Pokusil se Remus ještě před tím, než Lyall vyšel ven. Bez odezvy, bez pozatavení. Dveře se zabouchly dřív, než stačil rozloučení vůbec dokončit.
Zámek cvakl a po ostré ráně ( způsobené přemístěním) nastalo v domě ticho. Opět. Tak jako každý den.
,,že já se vůbec snažím..." pokáral se nahlas. ,,pořádně se na mě nepodíval už věky, tak proč by měl zrovna dneska? Jsou to jenom narozeniny, nic zvláštního ne? Vždyť si to zasloužím...." dodal tiše a sklíčeně znovu zabořil pohled mezi řádky. Kdybyste ho neznali, nejspíš by vám přišlo, že přehání. Že ze sebe dělá chudáka aby měl pozornost.
To byste se ovšem šeredně mýlili. Tohle nemělo s hraním nebo touze po pozornosti nic společného. Tohle byla upřímná slova jedenáctiletého chlapce. A to rozhodně není v pořádku.
Když si někdo tohle opravdu myslí a prožívá, tak něco je sakra špatně.
Obyčejní jedenáctiletí chlapci by přeci měli dovádět venku, vyvádět vylomeniny, být drzí na rodiče a pochlubit se tím pak kamarádům, nebo být alespoň ve škole.
Neseděli dny a noci uvnitř domu. Jejich nejlepší přátelé nebyly knihy. Netrávili své jedenácté narozeniny sami v tichém obývacím pokoji.
Ostatní totiž nezažili ani polovinu toho, co Remus každý den.
Jeho největším nepřítelem byl on sám.
Nenáviděl se. Opět, silná slova na tak mladého chlapce. O to ale bylo horší, že byla pravdivá.
Jeho mysl i duše byly stokrát roztříštěny a stokrát zase slepeny. Podobně jako jeho tělo....