Za Zdí II. | Larry Stylinson

Část 1

Není si jistý, co se s ním dělo pak. Určitě byl několikrát vzhůru. Řval nepředstavitelnou bolestí, pamatuje si páry rukou, sahající do jeho masa, strhávající zbytky kůže. Cítil vlastní sliny téct po holých svalech tváří i krku. Odporná horečka sžírala jeho tělo, plameny bolesti olizovaly celé jeho bytí. Možná byl vzhůru celou dobu. Na hranici nepříčetnosti, jeho vlastní křik tlumil vše ostatní. Pak už nebylo jak křičet. Namáhavě dýchá, hrdlo spalované ohněm. Slyší. Něco. Hlas. Možná. Není si jistý. Nejspíš byl pořád vzhůru. Jeho mozek odmítl snášet tolik bolesti, možná ji zaznamenával mimo Louisovo chápání. Nepřichází k vědomí, je při něm, ale hlas slyší z velké dálky. Zní zpomaleně, trojrozměrně a cize. Louis chce zmobilizovat SILK, zaměřit smysly na potenciálního útočníka a nechat svůj SILK přirozeně reagovat.

Nejde to. Přijde mu, že to trvá roky, než k němu dorazí hlas, a desetiletí, než mu dojde význam.

"Vypadá vzhůru."

"Nemyslím, že spí. SILKu bude pár dní trvat, než se obnoví, na to musí být při vědomí."

"Zdá se, že už není v tak velkých bolestech..."

"Hm. Myslím, že je to pořád stejné, možná horší. Ale je to voják."

"Jeho mozek si na bolest buď zvykl, nebo se ji naučil ignorovat."

"Může být první vrstva SILKu hotová?"

"Na kritických místech ano. Tvář, genitálie, dlaně, plosky nohou, hruď, břicho. Většina kůže chybí na nohou a rukou."

"Obnova je stejně rychlá jako u Heechula."

"Může jít o stejnou mutaci?"

"Samozřejmě je to stejná mutace."

"SILK se u něj tvoří jinak. Nejednotně."

"To může mít... souvislost s jeho psychickým stavem, nebo adaptací nervové soustavy na cherotoninovou substanci. Elekrické výboje v mozku mohou být zrychlené, to by vysvětlovalo jinou dilataci."

Louis není schopen jim rozumět. Jsou to shluky, které jeho mozku nedocházejí. Nemyslí, že mu to vadí. Nevnímá nic. Je to zvláštní tahavý pocit, ale není to nijak nepříjemné. Je roztržitý na to, aby se soustředil. Všechno je jako rozpixelovaný obrázek, přiblížený 1000 krát ku jedné. Plochy barev a zvláštní nezájem. Jeho SILK se neprojevuje, respektive se zdá být něčím zaneprázdněn. Kdoví proč má Louis pocit, že... hm. Louis. Tak se jmenuje.

"Je silný."

"Může to být to dítě...? Víte, jak tehdy... no, možná bych... neměl bych tu mluvit, že? Nejspíš... nás vnímá. Podvědomě."

"Ano, na rozhovor, kterému je přítomen, se rozpomene."

"A myslíte, že by..."

"Musel bych provést testy, samozřejmě se... souhlasem a ochotou. Nemyslím, že by bylo moudré či rozumné dělat něco proti jeho vůli."

"Jistě, pane."

"Tati!!!"

"Co to-!"

"Našli jsme... našli jsme dalšího. Nevím, jestli to má cenu, je vedle."

Louis nejistě pohne zornicemi asi o půl milimetru. Mrkání je pomalé. Všechno je pomalé. Trvá to tak strašně dlouho. Vnímá svou vlastní existenci. Uvědomuje si sám sebe, tady, v nekonečném prostoru a čase. Mlhavá vzpomínka, staletí vzdálená, připomínala pocit. Bolest. Tak se tomu říká. Pamatuje si ji. Matně. Není mu zima ani horko. Nemá v hlavě nic a zároveň všechno. Je otupělý a jeho mysl je příliš daleko od jeho těla.