touží

Den jako každý jiný

Vylezla jsem z postele a šla na snídani. Rodiče již pracují na zahradě. Uznávám, že náš nový dům je opravdu krásný. Je takový malý, roztomilý, a přesto luxusně vybavený.

Z jídelny máme výhled na krásnou zahradu, na které si předchozí majitelé dali záležet. Vysoké jehličnany, které zabraňují kolemjdoucím koukat k nám a ještě vrhají stín, tlumí zvuk a dělají zátarasy prachu ze silnice. Záhonky drobných kvítků, které kvetou nejvíce v létě. Takže teď se pomalu a jistě chystají vykvést. Je květen, dneska je opět pod mrakem. Divím se, že neprší.

Dneska mě čeká jen volný den. Asi něco uvařím, protože mamka nebude mít náladu. Pak si dám dva, tři díly seriálu, půjdu se projít a večer mám dvě hodiny brigádu. Zdejší rodiny využívají mé znalosti jazyka k tomu, aby naučili své malé ratolesti mluvit anglicky. Mluvím tedy na ně a zároveň se učím dánsky. A dostanu za to peníze. Co víc si přát?

Snažím se vařit místní jídla, ať jsme, kde jsme. Dneska bude ryba. Ty se jí všude.

Koukám se zamyšleně z okna na rodiče. Nechápu, jak se mohli potkat. Češka a Ital a ještě jim vyhovuje tenhle kočovný styl života. Jsem za ně moc ráda. Prostě se našli dva lidé, co k sobě patří. A ke všemu jsou to opravdu úžasní rodičové. Nechci je nikdy zklamat.

Tak ryba hotová, dodělala jsem bramborovou kaši s řepou a můžeme jít jíst!

První se ze zahrady přivalí mamka, začalo pršet, takže jsem je ani nemusela volat.

"Zlatíčko, ty jsi tak úžasná. Taková dobrota!" Celá ona. Nenávidí vaření a miluje, když někdo navaří místo ní.
"Mami, vždyť jsi ještě ani neochutnala. Jak to můžeš vědět?" Řeknu jen tak, abych jí odpověděla, ale je mi jasné, že to špatné nebude. Není na tom co zkazit.
"Vždyť vidím tu pastvu pro oči! Ještě musím připravit na stůl." Řekla musím, což znamená "připrav".
"Nech to být, já to udělám, mami." Teď se strhne lavina komplimentů a lásky.
"Já věděla, že ano! Jdu se převlíknout, za chvilku jsem zpátky." Cože? Nic milého? Děkuju mami. S mamkou se bavím česky. Skloňování a takové věci mi nedělají problém. Ale psát neumím.

Tak už jen vidlička a je to. Kde je ten taťka? Už by taky mohl přijít. Na zahradě ho nevidím. Dojdu do garáže. Tady taky není.
"Ciao bella!" Aaa tady je. Můj táta. Italštinu moc neovládám, on naštěstí lámaně češtinu i angličtinu. Češtině více méně rozumí, tak je to bez problémů.
"Ahoj tati, kde jsi byl? Hledala jsem tě." Až teď jsem si toho všimla, byl celý mokrý.
"Ivona mně!" Ukáže na sebe. "Zabouchnout dveře. So jsem musela prolézt okno." Celá mamka. Pohrkaná, nepřemýšlí a když je ve spěchu, nezná, očividně, ani vlastního manžela. Taťka často mluví o sobě v ženském rodě, žije v domácnosti se dvěma ženskými.

Po obědě jsem si chtěla hodit nohy nahoru, jak jsem plánovala. Ale vylezlo sluníčko. To není vůbec časté. Sbalila jsem tedy knížku, telefon a pas do vaku a vydala se na prozkoumávání okolí. "Můžete mi říct, proč jdu pěšky? Joo, to bylo nahlas. Měla bych s tím mluvením sama pro sebe přestat. Sakra, pořád mluvím. Jsi ztracený případ Nino."
Hele, už si mluvím jen v hlavě, super.
Aspoň že tady nikdo nemá ani ponětí, co říkám. Jedna z mála výhod multikulti jazyka.

Kdybyste to viděli. Je tady opravdu vše upravené, uklizené a zkrátka čisté. Neviděla jsem jediný odpadek na zemi. Kolik může být hodin? Čtyři? Cože? Měla bych se vrátit. V šest mi začíná práce. Teď doleva, tady jsem už byla, jdu správně. Jdu? Achjo, zase si nevěřím, určitě jdu.

Ale tady jsem nebyla. Vážně? Vážně jsem se ztratila na placce, kde je vidět na sto kilometrů před vás? Alespoň jsem neodešla z města.