touží

Probuzení

Ne, už zase? Opět musím vstávat? Opravdu to nemám ráda. Moje postel je tak moc pohodlná, že je téměř nelegální z ní vylézat.

Probudila jsem do normálního dne. A co znamená normální? Nevím, protože jediná věc, která je pro mě, v rámci možností, neměnná, je právě postel a ještě rodiče.

Za svůj život jsem zažila spoustu probuzení a ani nevím, jak jdou po sobě. Nejkrásnější rána byla ve Švýcarsku. Ovál mě mírný větřík čerstvého vzduchu. V tu dobu jsme bydleli asi tři kilometry od města. Bylo mi dvanáct a já si každý den užívala ranní cestu do školy. Tam už to tak valné nebylo. Neumím totiž žádný jazyk pořádně, ani ten mateřský. Pokud se to tak dá říci. Máti je Češka a táta Ital.

Od mého prvního roku života se neustále stěhujeme. Vždycky sbalíme těch pár tašek a vyrazíme dál. Moje vzdělání je tedy dost pochybné, horkotěžko jsem dodělala střední. Přesvědčovat Angličany, že německy Gymnasium je opravdu Grammar school a ne tělocvična, bylo pekelně těžké. Celý první týden, v kterém jsem byla pod zkušební lhůtou, si mysleli, že jsem nějaký vymaštěný mozek z fitka. Nakonec jsem prošla a dokonce úspěšně dokončila mé středoškolské vzdělání.

A teď žijeme poblíž Kodaně. Nikdy jsme nebydleli takhle blízko civilizace. Na autobusovou zastávku to mám pět minut pěší chůze, do školy na kole dvacet minut. Dánsko je rovina ideální pro cyklistiku.

Jeden z důvodu, proč jsme tady, je ten, že zdejší univerzity nabízejí vzdělání pro zahraniční studenty a jsou celkově dost tolerantní. Chtěla bych tady dostudovat.

Děsím se, když to říkám, ale už mě unavuje to věčné stěhování. Nikdy jsem neměla šanci si najít nebo udržet nějakou partu. Nejdéle jsme zůstali právě v Anglii, abych se prý zlepšila v angličtině a hlavně dodělala školu. Byli jsme tam dva roky. 

Dost vzpomínek, začnu žít přítomností. Je čas na změnu!