Nějak mě bolí břicho a jsem hrozně unavená. Ale proč? To teď nemůžu řešit. Slézám z kola, sundám si přilbu a jdu zazvonit. Když v tu chvíli rozrazil Fidelas dveře, vytrhnul mi helmu z ruky, dal ji do chodby a najednou jsem měla v ruce jeho batoh.
"Ahoj, promiň, máme spoždění, za hodinu, teda za třičtvrtě hodiny tam musím být." To mi neříkejte, že se takhle zamiloval sedmiletý kluk. Podle čeho jsem poznala, že zamilovaný? Chce tam být o celou čtvrthodinu dřív.
"Fidi, prosím tě, uklidni se. Kam jedeme? Jdeme? Vysvětli mi to? Kdo je ta tvá krásná neznámá?" Fidelas se zatváří opět tajemně jako hrad v Karpatech. Kde jsou Karpaty? To říká moje máti.
"Jedeme do jedné zahrady. Tímhle autem. Povedu tě. Nic víc vědět nepotřebuješ." Teda, oceňuji jeho připravenost, ale já nemám ještě dánský řidičský průkaz.
"A na to jste přišel jak, mladý pane? Já nemůžu řídit, ještě nás někdo zatkne. Nevím, za co všechno by mohli. Ale nejhůř to dopadne takto: Cizinka ukradla auto i dítě, čeká ji doživotí." Dává se v Dánsku doživotí?
"S tím jsem TAKY počítal. Pojď už." Jsem úplně rozčarovaná. To okopíroval řidičák maminky a vepsal tam moje jméno?
"Tak sedej, na." Podal mi můj řidičský průkaz.
"Jak jsi to udělal? Jak jsi našel všechny moje údaje?"
"Nejsi ráda, že už nemusíš nic zařizovat?" Zabouchl dveře spolujezdce a ukázal rukou, abych už jela.
"No, to opravdu nemusím. Zavřou mě ještě za padělání dokladů." Ale nějak jsem mu začala věřit. Otočila jsem teda klíčkem, zmáčkla spojku, nastartovala, zařadila jedničku se zmáčknutou spojkou, pomalu spojku pouštěla, odbrzdila a přidala plyn. Rozjela jsem se. Mohla jsem řadit i výš.
"Neboj se, Nina, všechno jsem ošetřil. Tenhle průkaz je normálně oficiální. Ofotil jsem si tvůj starý. A jen ho nechal udělat. A ano, i když mi je sedm, uměl jsem to zařídit. Víc ti říct nemůžu. Ty mě prostě vysadíš a počkáš na mě v autě, do půl hodiny budu zpátky. Pojedeme domů a nikdo nic neví." Ač mě ujistil, začíná mi být opravdu špatně. Doufám, že tam za chvíli budeme. Jinak někde nabourám. Co to se mnou je?
"Ty se mnou nemluvíš? Tady teď doprava. Můžeš zastavit. Dík, tak čau zatím."
Vyběhl ven, ani nezavřel dveře. Motá se mi hlava. Asi omdlím.
Kdo mě to mlátí? Proč mě mlátí? Jak to mluví? Jo, dánsky, samozřejmě. "Je to kluk, hezký kluk. Myslíš si Nino, že ti rozumí?" Nakláním hlavu a mluvím si pro sebe. "Sakra, nemluvím. Jakým mluvím jazykem?"
"Hey, hey are you okay?" Tak anglicky na mě.
"Jo, v pohodě, přestaňte mě mlátit, prosím." Ale ruce měl hebké. Dost, Nino. Jsi úplně mimo. Vždyť ty jsi omdlela, a co Fidelas?
Taky jste zvědaví, kdo Ninu takhle v noci přepadl. A kam zmizel Fidelas? Nebo vás to nebaví číst? Prosím, řekněte mi. Potřebuju zpětnou vazbu. ❤️
ČTEŠ
touží
RomanceCelý život cestovala, nikdy nebydlela, domov neměla. Poznala spoustu míst. Viděla spoustu východů a západů slunce. Jazyky se učila od znova. Už je dospělá. Nebaví ji migrovat jak tažný pták, který se ztratil. Chce zakořenit tak pevně, aby mohla vyk...
