touží

Znovunalezená

Hlavně žádná panika. Zvládnu to. Dávám si ještě deset minut a pak si vygooglím cestu. Začíná být celkem chladno. Ale zatím to není nic strašného.

Tenhle strom! Ten už jsem viděla. Jdu si ho prohlédnout blíže. Matka příroda odvedla skvělou práci! To se musí nechat. Ale já ho vidím poprvé.

Dobře, jdu vyhledat cestu. "Ty jsi opravdu hloupá, opravdu jsi zapomněla, že ještě nemáš aktivovaný balíček pro Dánsko? Takže si ani nezavolám. Stop! Nedělej to zase. Chovej se kultivovaně, nikoho nezajímá..." to, co si říkáš sama pro sebe.

Autobus! Opravdu autobus. Zastávku nevidím, to nevadí. Zkusím ho stopnout. Ano, zastavil!
"Dobrý den, ztratila jsem se a nemůžu najít cestu domů. Potřebuji na zastávku Gammel Køge Landevej." Vykoktala jsem ze sebe na jeden nádech. Smíchala jsem všechny jazyky a řidič vypadal, že nerozuměl ani tu zastávku. Když tu najednou se ozvala slečna a vysvětlila mu to. Pochopil a chtěl po mně určitý obnos peněz, že tam prý jede.

Nemám u sebe ani jednu korunu. Tak asi musím jít pěšky, i když nevím kam. Otáčím se. Se slovy děkuji, na shledanou: "Tak, farvel", se ozvala ta slečna, že to za mě zaplatí. Nerada si půjčuji, ale byla jsem tak bezradná, že jsem přijmula.

Spustila jsem na ni anglicky. Celkem dobře reagovala. Jmenuje se Sofie a je zde na erasmu celý školní rok. Domluvila jsem si s ní schůzku na příští týden, abych jí mohla vrátit peníze.

Vystoupila jsem z busu a kráčím si to domů. Počkat, já řekla domů? A ne do domu? Asi jsem se přeřekla.

V obýváku sedí, s prominutím, "vychillení" doslova "rozchillení" moji ploditelé, Ivona a Davide Rossi. Koukají se na nějaký dánský dokument, kterému ani jeden nerozumí, ale užívají si to.

Musím se jít převléknout a přichystat na malého Fidelise, s kterým nejčastěji hrajeme hry na XBoxu. Je zvláštní, že i přes jazykovou bariéru dokážeme srozumitelně vysvětlit taktiku a jednat podle toho. Jsme sehraná dvojka.

"Takže teď vyskočím já!" Říká sebejistě Fidelis. "A ty hned potom, nesmíš se zpozdit!" Patří k mým nejstarším "zákazníkům" je mu sedm. Hry ovládá bravurně, je férový hráč a myslím, že jsme si sedli. Ráda sem za ním chodím. Vždycky vyplyvne takové moudro, které by se hodilo napsat úplně kamkoliv.

"Ty Nino, vyprávěj mi něco o tvém životě?" Tak teď jsem překvapená. Tohle ještě nikdy neřekl. Jak říkám, milý to hoch. Už leží v posteli a já jsem zde půl hodiny přesčas. Nevadí mi to. Hraní her ho unavilo a šel si hned lehnout.
"Co bys chtěl slyšet?" Kulišácky se usměje.  Co má za lubem?
"Už jsi se někdy do někoho vopravdicky zamilovala?" Au, tak to jsem nečekala. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, myslela jsem, že na to nemám právo, protože stejně odjedu.
"Ninaaa!" To je malý rošťák.
"A ty?" Snad zvládnu přejít k jinému tématu.
"Já jo, je krásná. Jmenuje se, ne to ti nebudu říkat. Ale zítra jí nesu tohohle plyšáka." Ukáže na jeho nejoblíbenějšího.
"Fide, jsi si jistý? Vždyť ho máš rád?"
"Ale jí taky a chci, aby měla ráda ona i mě." To snad není pravda, takový malý gentleman. Doufám, že mu ta krásná neznámá nezlomí srdíčko. Měla bych pak strach, že se z něj stane lamač dívčích srdcí.

Už usnul, tak asi můžu jít. Vypadá jak andílek.
"Hodně štěstí, hochu!"

K nám to mám jen kousek, sedm minut na kole. Už zapadlo slunce, musím si pohnout, abych byla doma ještě za šera. Neříkám, že tady nesvítí pouliční lampy, ale přijdou mi strašidelné.

"Hovado!" Teď mi mělo dát auto přednost na křižovatce a málem mě srazilo. To snad není pravda. Ne, ne, ne, ono zastavuje. Vždyť mi nemohl nikdo z toho auta rozumět, ne? Hovado není zrovna mezinárodní slovo. Nebo se chce jen omluvit?