touží

Pomoooc

To auto zastavilo a nikdo nevylézá? Měla bych rychle ujet. Jsou v autě. Nemá to cenu. Přejedou mě znovu. Co když na mě spustí tím divným jazykem? Umím jen základy. Mají smůlu, budou muset mluvit anglicky.

Aha, takže oni nastartovali a odjeli? A kdo jsou vlastně oni? Joo, to bylo divné. Ale už je tma, tak si třeba mysleli, že srazili kočku. "Ale ne hošánci, srazili jste mě." Tak nasedni na kolo a jeď už. Nezírej na to auto. Už jsou pryč. Tak a je tma. Kudy mám jet. Samozřejmě že tudy. Teď doprava, doprava, doleva a jsem před naším domečkem!

Rychle, rychle. Sprcha a do mé milované postýlky. Byl to dlouhý den. Mám zvláštní pocit z toho auta. Buď měli zastavit a omluvit se nebo jet dál.

A potkala jsem Sofii, vypadá v pohodě, tak se třeba budeme trochu bavit. Počkat, máme tady vlastně wifi, tak se podívám na nějaké novinky.

Zkusím vyhledat Sofii, třeba budu mít štěstí. A nebo ne, není ani z Dánska a vlastně nevím, odkud je.

Opět mám plný Instagram lidí z Anglie, ale moc mi nechybí. Je těžké s mým přízvukem zapadnout do trochu namyšleně smýšlející skupiny mladých Angličanů. Někteří z nich se nemohou koukat ani na americké seriály. Prý jim to rve uši. Je to jen dialekt, něco jako čeština a moravština (tak to říká mamka), ale jejich ega to nepřenesou.

Usnula jsem, telefon si nedala na nabíječku a mám ho obtisklý na tváři. Ale jsem celkem vyspalá. Asi jsem si tady už zvykla. Opravdu chci zažít zase stejný den jako včera?

Počkat, kolikátého je. Ajo, vlastně, mám vybitý telefon. Domluvila jsem si pohovor na brigádu, abych se celé léto nepoflakovala jako poslední měsíc. Práce by mi měla začít už v červnu a to ještě nebudou prázdniny, takže ostatní studenti brigády tak neshání.

Už se mi můj hlupáček telefon zapnul.  Mám dneska pohovor. Jsem celkem ráda. Budu se muset trochu upravit a hlavně si připravit, co budu říkat. Prý stačí zájem a pracovitost, ALE. A ani nevadí, že nemluvím dánsky. Angličtina stačí. Stejně v Kodani na Dána skoro nenarazíte. Budu dělat balíčky v jednom eco-friendly obchůdku kousek od nás. Lidé si objednají, já je připravím a někdo je pak odveze. Mám tam být ve dvě.

Dneska jsem doma sama, naši pracují. Mamka se chytla někde v účtárně a taťka, jako správný Ital, našel místo v pizzerii.

Dotačním si to do kuchyně, nasnídám se a při tom sleduju novinky ve světě a snažím se najít i v Dánsku. Ve světě nic nového, jen v København (v Kodani) dneska bude veselo. Královská familie  projede městem. Naštěstí ne ta hlavní odnož, jen bratr korunního prince s rodinou. Něco jako Harry v Británii. Chudáci vyjedou si na výlet a mají za zadkem celý národ.

Dneska bych mohla něco upéct? Nejspíš něco s mrkví, té je u nás doma vždycky dost. Vidím to na koláč. (Ten se proslavil během druhé světové války v Anglii, bylo to často jediné jídlo.)

Je zvláštní, když nemám co dělat. Vždycky jsem chodila do školy. Stěhovali jsme se přes prázdniny. Letos jsme nemohli, protože prodej domu na anglickém venkově se protáhl a my neměli peníze na dům tady.

Takže tenhle rok jsem v podstatě celý promarnila, ale zase jsem si v hlavě většinu věcí urovnala. Mám už celkem jasno, co chci.

Dost zamyšlení! Něco tady začíná smrdět. Co to? Peču koláč, zabte mě!